Karibu Muzungu!

Vítej, bělochu! Tak jsem se dostala na místo těsně před tím než vláda zakázala do Tanzanie a dalších zemí úplně vycestovat. Do Tanzanie hlavně z toho důvodu, že se z ní lehce dostanete na Zanzibar, což je teď oblíbená dovolenková destinace. O koroně se tu docela mluví, všichni pijí zázvor s citronovou trávou a věří, že je to před nákazou ochrání. Naštěstí jsme tak malí a nevýznamní, že zde nikdo neví, kdo je „best in COVID“ a všichni se mě na situaci u nás ptají… tak se z toho vždycky nějak snažím vybruslit.

Celý let proběhl hladce. Letadla byla poloprázdná. Po přistání jen pár vysvětlování, co to mám v batohu, že tu tiskárnu vezu jako dar pro školu a že rozhodně nemám v plánu ji tu prodat a vydělat na tom 😀

Hned po východu z letiště na mě udeřilo pěkně dusných 35 °C. Venku už mě čekala moje eskorta, tři řádové sestry. Díky jejich přítomnosti se člověk po celou dobu cítí tak nějak klidně a bezpečně. Výjimkou byly jen chvíle, kdy nejstarší z nich usedla za volant svého auta. To ale naštěstí nikdy netrvalo dlouho a řízení brzy předala najatému řidiči.  První noc jsme ještě přečkaly v Dar es Salamu v sesterské ubytovně. Čekalo mě první velké dilema – buďto budu spát se zapnutým větrákem, který vydával hluk jako malá helikoptéra kroužící těsně nad hlavou, nebo si dopřeji ticho za cenu třicetistupňového vedra. Zkusila jsem druhou variantu. Asi za hodinu jsem se probudila úplně propocená, šla si dát druhou sprchu (respektive umytí se pod kohoutkem v úrovni kolen, klasická sprcha zrovna netekla). Pustila jsem větrák a znovu zkusila usnout. Později v noci přišla pěkná bouřka, takže do rána už se spalo krásně.

Ráno už jsem jen se sestrou Dionisiou nasedla do našeho připraveného vozu na dlouhou cestu do cílového městečka Ifakara. Asi nevadí, že jezdíte jako prase, pokud vezete jeptišku a před jízdou se pořádně pomodlíte, tak se vám zřejmě nemůže nic stát. Nebo jinak si neumím vysvětlit, že jsme to přežili bez úhony. Ostatní auta nás docela tolerovala a dávala nám přednost. Asi to bylo tím nápisem „ambulance“. Po nějakých téměř 10 hodinách jízdy jsme konečně dorazili do cíle. Sestra Dionisia mě předala do rukou nemocničního PR pracovníka Nestory, který mě ubytoval. Zatím dost luxus, ale o tom zase jindy, teď už rychle spát, ráno mi začíná první šichta 😊

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: