Život v Ifakaře

Hned v den příjezdu do Ifakary, jsem byla naprosto nadšená ze svého bydlení! Je to na místní poměry luxusní vila s několika pokoji, kuchyní jídelnou, společenskou místností. Veškerý čas však trávím ve svém pokoji, jelikož zde mám větrák i klimatizaci a jejich postupným titrováním se dá dosáhnout příjemné teploty. Tedy pokud zrovna funguje elektřina. V Tanzanii není neobvyklé, že poměrně často vypadává. Hlavně při bouřce, ve čtvrtky a někdy jen tak. Postel je samozřejmě krytá moskytiérou, bohužel má ale pár drobných dírek, což těm mrškám komárům stačí na to, aby proklouzli a pěkně mě doštípali. Malárii snad ale zatím nemám. Kolem domu je krásná zahrada, kde jsem se jedno odpoledne rozhodla relaxovat. Vydrželo mi to asi půl hodiny, než mě horko vyhnalo zpět do úkrytu.

Jelikož jsem zde velevážený host, neexistuje, abych si třeba jídlo připravovala sama. Mám tedy vlastní hospodyňku Mariu, která každé ráno přijde, nachystá mi snídani a odpoledne uvaří večeři. Již z minulé návštěvy Tanzanie si pamatuji, že jídlo je sice chuťově dobré, ale po čase je hodně monotónní. Většinou je to rýže s kouskem masa nebo ryby a k tomu něco jako zelený špenát. A jelikož se zde žije skromně, tak maso není rozhodně každý den. Někdy jsou místo něj třeba fazole v omáčce. Z těchto důvodů jsem si po minulé zkušenosti s sebou jako záchranu vezla čínskou polívku – až bude krize a budu si chtít dát nějakou známou výraznou chuť. Padla docela brzo.

Zato v neděli jsem byla na ranní mši v místním kostele a dostala pozvání na večeři na faru. To byla panečku hostina, dokonce bylo i pivo a víno. Nejsem ani trošku věřící a obvykle i svatba v kostele je na mě trochu moc, ale věřte mi, že v Tanzanii mše stojí opravdu za to. Přesto, že je celá ve svahilštině a nerozumíte ani slovo, tak je prokládána náboženskými písněmi, které zpívají místní obyvatelé a je to naprosto dokonalý zážitek.

Ifakara je malé městečko čítající cca sto tisíc obyvatel. Znám z ní pouze kousíček, kterým procházím cestou do nemocnice a zpět. Ve stejnou dobu chodí děti do školy, takže se neustále navzájem zdravíme a smějeme se tomu. Jsem pro ně velká atrakce. Dnes ráno v době, kdy obvykle odcházím vydatně pršelo. Co se dá dělat, ale musím vyrazit, jinak přijdu pozdě. Jelikož tu nemám deštník, přehodila jsem si přes hlavu a ramena ručník a vydala se bahnitou cestou vpřed. Jeden galantní mladík mířící do školy mně naštěstí vzal pod svůj deštník, takže jsem do nemocnice dorazila promočená jen lehce. Na ranním sedánku, kde nás obvykle bývá kolem patnácti, jsme byli přesně tři. Asi se v tom počasí nechtělo nikomu. Jenže ostatní ví, že když přijdou později, nic se nestane. A jelikož hodně pršelo, tak se i hodně rodilo, ale o tom zase někdy příště.

Cestou domů se většinou ještě stavím v hospodě pro pivo Safari a na tržišti u svého oblíbeného bezzubého staříka, který prodává nejlepší manga na světě. Za 5 korun dva kusy, no nekup to!


Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!

Jedna myšlenka na “Život v Ifakaře

  1. čauky Peťo, píšeš naprosto skvěle, je radost Tě číst, 

    jak jsi psala, ať píšeme, o čem máš psát, napiš prosím o antikoncepci tam, co tam jede, kolik procent populace ji užívá, kolik procent těhotenství je chtěných/plánovaných a kolik ne. Díky 🙂

    A prosímtě, řekni jim tam, že další Muzungu doctor z české republiky by tam za nimi příští rok rád přijel….

    měj se, drž se

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: