Napříč severním Pákistánem

V Islamabádu nás na letišti nejprve kontrolují, že máme platný PCR test a pak nám ještě dělají svůj rychlý antigenní. Opatrnosti není nikdy dost, hodně si to tu hlídají a snaží se zabránit importu koronaviru. Byť se nachazí hned vedle Indie, kolébky mutace delta, je na tom Pákistán výborně.

Jeden z našich kontaktů, Taqi, nás vyzvedává před vchodem a usazuje do najateho auta s místním řidičem. Vydáváme se na celodenní jízdu do Skardu. A tím celodenní myslím opravdu doslova – 16 hodin jízdy napříč severním Pákistánem, to byla teda síla. Řidič ani nemrkl a nebýt pár zastávek na cigaretu, dal by to snad v kuse. My měli alespoň šanci poznat trochu místní zvyky a krajinu.

Na benzínové pumpě mě zaujaly dva náklaďáky ozdobené barevnými obrázky a různými cetkami. Ty, jo asi cirkusáci! A tamhle další… a další… No tak prý ne, je to tady úplně běžné mít takhle nazdobené nákladní auto. Čím víc, tím líp a řidiči jsou na ně náležitě hrdí. Po setmění pak začnou hrát ještě neonovými světélky a to je teprve diskotéka.

Po několikahodinové jízdě zastavujeme na jídlo. Objednáváme si rýži s kuřetem a kebab – to všechno známe, to nemůže být špatné! Dám si první sousto a připadám si jako polykač ohňů, všechny chuťové buňky okamžitě odumírají a následující hodinu necítím nic než: pálí, pálí, pálí! Ty jo, tak tohle fakt asi nedám. Štěpán, spocený až za ušima, se snaží spořádat co nejvíce, abychom neurazili. A zrovna je toho taková hromada! Od té doby první vše ochutnává on a pak se teprve odvažím sama.

Potkáváme samé milé a přátelské lidi. Každý, kdo umí anglicky, si chce aspoň trochu pokecat. A kdo neumí, tak si aspoň udělat selfie – myslím, že Štěpán se stal na chvíli hitem pákistánskeho Facebooku a Instagramu. Se mnou se vyfotit odvažují jen někteří, přece jen jsme pořád v zemi, kde žena nemá rovnocenné postavení a někdy ze mě byli muži trochu rozpačití.

Několikrát jsme byli pozváni na místní čaj. Žádný výběr příchutí. Čaj se zde pije velice silný s mlékem a cukrem. Po prvotním šoku, že tohle není přece žádný čaj, si zvyknete a tu chuť si zamilujete. Je to čaj a dezert v jednom. Alkohol se tu nenosí a tak místo chlapů vysedávajících večer v hospodě u piva, najdete všechny popíjet tenhle tekutý zákusek. Velmi přátelsky nás například pohostil jeden starší Pákistánec, který sice vypadal úplně jako Usáma Bin Ládin, ale byl hrozně milý a zajímal se o české Tatrovky.

Ve tři ráno konečně přijíždíme do Skardu a setkáváme se poprvé s Najafem, prohodíme jen pár slov, už se těšíme do postele. Loučí se s námi se smíchem a slovy, že je to super, že jsme takoví mladí a hubení, že to určitě zdoláme výstup na horu Bargancho, který nám naplánoval. Tak snad!

Ve Skardu doplníme ještě nejnutnější zásoby, přesedláme do nezničitelné růžové Toyoty, která jinak slouží jako ambulance, a vyrážíme do Arandu. Z cesty mám trochu obavy, ale Najaf mě uklidňuje, že řidič je velmi zkušený, že už tu cestu jezdí deset let a nikdy se nic nestalo. Raději už se ale nezmiňuje o tom, že před těmi deseti lety se v jednom místě stala tragická smrtelná nehoda, což já moc dobře vím. Naštěstí se pak cesta i díky spolku Czech Hospital opravila a dnes už je relativně bezpečná. Zrovna, když si říkám, že jsem měla zbytečné obavy, se dole u řeky zjeví vrak jeepu. Při otázce, jak je tam dlouho, se Najaf trochu zamyslí a řekne: „Tři… týdny. Ale to byl nezkušený řidič.“ Super, tak teď už se opět ani trochu nebojím!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: