Překročení hranic komfortní zóny a výškový rekord

Po snídani vyrážíme na několikadenní trek s cílem zdolat horu Bargancho (prameny se různí ale nakonec se přikláníme k nadmořské výšce 5 620 metrů). Před odchodem Najaf ještě rychle obsluhuje poslední pacienty, takže vyrážíme později než bylo v plánu a začíná být pěkně horko. Byli jsme se Štěpánem nachystaní, že si věci neseme sami, ale to se tady nesluší a musíme si najmout nosiče. Každý prý ponese 25 kilo (a k tomu své vlastní věci). Tak to je slušná nálož, to jsem zvědavá, jestli nám budou stačit.

Za vesnicí míjíme několik skupinek lidí v korytě řeky. Hledají tam zlato. Jdeme se podívat blíže. Za celé dopoledne práce čtyř osob vynáší dvě zrnéčka zlata. No tak na to bych se teda rovnu vybodla. Pokračujeme dále údolím podél ledovce. Horko je jak v pekle, cítím že to nebude dobrý a taky, že ne – odpoledne a navečer mě dostihne pěkný úžeh.

Nocovat budeme u horské pastoušky ve výšce 3 300 metrů. Samozřejmě jsme ihned pohoštěni. Tentokrát kromě čaje dostáváme i čerstvý jačí jogurt. Štěpánovi hrozně chutná a spořádá tři misky. Já jsem poněkud zdrženlivější, vzhledem k tomu, v jakých podmínkách tu produkty vyrábí a skladují. Myslím si, že toho vydržím dost a jsem zvyklá na kdeco, ale tohle je už hodně daleko i za hranicí mojí komfortní zóny. Snažíme se najít místo na stan mezi dobytčími výkaly a jdeme brzy spát.

Ráno nás čeká náročný den, musíme zdolat 1 400 výškových metrů. Vzduch řídne, zadýcháváme se, hlava bolí. Nosiči jdou jakoby nic. Prej, že by nám snad nestíhali, haha :-D. Musím přiznat, že bez nich bych to nedala, nebo by cesta trvala minimálně dvakrát tak dlouho. Odpoledne odpočíváme v basecampu (4 700 m n. m.) a chystáme se na další den – dobytí vrcholu Bargancho.

Vstáváme kolem třetí a nosič-kuchař, Shabiir, pro nás již chystá snídani. Sice jsme se domluvili, že dneska dáme jen ovesné vločky, které jsme si přivezli z Česka namíchané tak, že stačí jen zalít horkou vodou a jídlo je hotové, ale komunikace nějak selhala. A tak jsme kromě vloček dostali naservírované čerstvě usmažené pěkně mastňoučké tradiční placky (=paratha). Takovou snídani prostě chceš před snahou zdolat pětitisícovku.

Po čtvrté ráno konečně vyrážíme. Je úplné bezvětří, jasno, parádní počasí. Jdeme nalehko, kromě Najafa nás doprovází ještě jeden z nosičů, Erbal. Celou dobu mě hlídají a starají se o mě – utahují mačky, které mi ne úplně dobře sedí na botech, dohlíží na pravidelné pauzy, v horších úsecích mě jistí lanem. I když teda o technice by se dalo docela dost polemizovat, lano a karabiny mají spíš jako talisman, než že by s tím uměli pořádně zacházet. Trasa není technicky obtížná, ale ta výška nám dává pořádně zabrat. Pár kroků a člověk je zadýchaný, jako by právě uběhl maraton. Srdce bije tak prudce, že snad chce vyskočit z hrudníku ven. K tomu se střídavě přidává bolest hlavy a nevolnost. Štěpánovi je blbě víceméně celou dobu, ale je to tvrďák, takže jdeme dál. Já se ze startu cítím kupodivu dobře. Když srovnám se svým dosavadním výškovým rekordem (Mont Blanc 4 848 m n. m.) tak je to až překvapivé. Tam jsem tehdy už od 4 tisíc měla problémy a posledních 500 metrů na vrchol jsem se doslova doplazila.

Od výšky asi 5 300 metrů je už špatně i mě a tak si se Štěpánem prohazujeme batoh vždy podle toho, komu je zrovna trochu míň mdlo. Najaf ve svých gumákách (místo pohorek) a starých mačkách nás stále ujišťuje, že už jsme skoro tam… už se to blíží… už jen malý kousek…

A nakonec přece jen zdoláváme vrchol. Nevolnost vystřídá chvilková euforie z úspěchu. Povinné vrcholové fotky jsou obohaceny pózováním s vlajkami. To je Najafův koníček a kromě té pákistánské nosí vždy i českou. Tvrdí, že jsme první Češi na Barganchu. Ale těžko říct, nedá se mu úplně ve všem věřit :-D. Na druhou stranu je to nevyznamný vrchol, který ani v mapě není pojmenovaný a do Pákistánu se jezdí zdolávat jiné výšky. Ostatně většinu významných sedmi a osmitisícovek tady máte jako na dlani.

Dolů už se nějak skutálíme a čeká nás obřadní přivítání a udělení medaile z horských květin. Můj oblíbený starší nosič, Hadji, nešetří slovy obdivu, že jsem došla až na vrchol. Že prý to není možný, jestli jsem opravdu ženská. Ženská jo, ale hlavně asi taky pěkný blázen!

3 komentáře: „Překročení hranic komfortní zóny a výškový rekord

  1. Jste teda dobří! U fotky kuchaře, připravujícího snídani, me zarazilo, jak velkou bombu s sebou tahá. A ten váleček na placky je taky dobrý 😁. Kde vzaly tak pěkné květiny v takové výšce? 🤔

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: