Meleme z posledního

Když jsme plánovali cestu do Ghany, říkala jsem si, že ten operační týden je hrozně málo… Ale teď se všichni shodneme, že je to tak akorát a déle bychom to ve stejném tempu nevydrželi. Začíná na nás všechny doléhat únava z horka, celodenního operovaní, nepravidelné stravy, objevují se první žaludeční a střevní potíže. Začíná polevovat i místní personál a stagnuje vybavení. V úterý například neteče voda, takže k první operaci nám nezbývá nic jiného než si ruce pouze pořádně vydesinfikovat.

Největšími hrdiny mise jsou anestezioložka Dáša a instrumentářka Martina. Dáša se musí poprat se všemi komplikacemi pouze s naprosto bazálním vybavením. Každý den zažívá nepříjemné chvíle při zjištění, co všechno je zde zase nedostupné. Martina zase zvládla dokonale odhadnout dostatečný počet nástrojů a materiálu, abychom měli s čím pracovat. Místní instrumentářky se od ní s nadšením učí a skoro se hádají o to, kdo se půjde k operaci umýt a podávat nástroje.

Do nejnáročnějšího výkonu se pustil Vítek s Liborem ve středu. Pacientka 2 měsíce po císařském řezu a zřejmě náročném porodu s trvalou močovou inkontinencí. Jedná se opět o píštěl, tentokrát je však otvor nejen mezi močovým měchýřem a pochvou, ale i v močové trubici. Na pomoc si nakonec musí přivolat i urologa. Alexandr je zřejmě ruský válečný chirurg, odmítá použít naše pomůcky, které jsou k tomuto úkonu přímo určené, a stále improvizuje. Celý výkon nakonec trval 7 hodin.

Na závěr naší mise jsme byli pozvaní na posezení s místním personálem a jako poděkování jsme dostali každý na míru ušité operační oblečení s vyšitým jménem. Večer se vydařil, jedlo se, pilo, dokonce i tancovalo. Místňáci se umí dobře bavit. Už se moc těšíme na další shledání, které možná nebude až za rok v Tamale, ale v plánu je pozvat vybrané pracovníky na stáž k nám do nemocnice.

Dnes jsme se již rozloučili s Tamale, vnitrostátním letem se dopravili do Akkry. Zde nás čekal velvyslanec a Vítek dává rozhovor do místních novin. Celkem jsme nakonec zvládli 42 operací. Bylo to krátké, náročné a intenzivní, ale rozhodně to stálo za to. Kam nás vítr zavane příště? ❤️

Trháme rekordy

O víkendu jsme měli volno a vydali se na výlet severně směrem k Burkina Faso, bylo nechutných 38 stupňů. Měl to být odpočinkový den, ale nakonec jsme byli možná více zničení než po celodenním operování. Navštívili jsme tradiční vesnice, v jedné z nich si libují v obětních obřadech a magii. Cestou zpátky nás zadržela imigrační policie a až telefonát strážníka s Anou Marií, která mu vysvětlila, že jsme zde opravdu na humanitární misi, nás zachránil před nepříjemnostmi. V neděli už jsme zvolili jen oddych v hotelu u bazénu a večer se vydali do nemocnice na kontrolu našich operantek a přípravu programu na další den.

Je pondělí ráno a přijíždíme do nemocnice. Venku byla přes noc pěkná bouřka, stále ještě trochu poprchává, a v takových případech se místním moc nechce do práce. Na operačních sálech je poloprázdno a na jednom je úplná tma. Nejede elektřina, ale prý už se na tom pracuje. Dnes si prohazujeme týmy, Vítek s Liborem začínají s heroickým výkonem. Bezdětná pacientka s myomatózní dělohou sahající až nad pupek (myom = benigní tumor vycházející ze svaloviny dělohy). Ty bláho, to je teda nářez! To nikdo z nás ještě neviděl. Jedná se o diagnózu běžnou i u nás, ale černošky k tomu mají větší predispozice. U žen v reprodukčním věku je to zde naše nejčastější operace. Slíbili jsme, že se pokusíme dělohu zachránit, aby mohla mít děti. Pro kluky je to výzva, ale perou se s tím pěkně. Na konci operace napočítáme 61 myomů! Celkem tři a půl kila. To je fakt neuvěřitelné, těžko však říct, jestli se po takovém zásahu nějaké těhotenství vůbec podaří. Vítek vtipkuje, že pokud ano, musí dorazit na křtiny.

S Michalem na druhém sále rozjíždíme operace ve spolupráci s místním personálem. Občas je potřeba trochu improvizace, hodně zatnout zuby a přivřít oči, jinak by se člověk asi zbláznil. Děláme výkony, při kterých nám stačí spinální anestezie (zjednodušeně si lze představit jako tu epidurální, známou z císařského řezu), celkovou narkózu tady dělá jen naše anestezioložka Dáša. A ta už začíná ztrácet s místními uspávači nervy. Několikrát denně má oči navrch hlavy, co si to na ni zase připravili.  Občas padne i nějaké sprosté slovíčko, a často nezůstane jen u jednoho 😀

Nejčastějším výkonem u starších pacientek, který můžeme provádět právě v lokální anestezii, je odstranění dělohy vaginální cestou z důvodu jejího prolapsu (=vypadávání ven pochvou), dnes jsme provedli hned tři. Rizikovým faktorem vzniku je větší množství porodů, což je tady zcela běžný fenomén. Není to sice zdraví ohrožující stav, ale pěkně to umí znepříjemnit život. Jsou to nejvděčnější pacientky, protože výsledek je po operaci hned vidět a nemívají ani bolesti jako ženy po břišních operacích. Při vizitě nám jedna taková pacientka líbá ruce a žehná nám, že jsme ji toho břemene, které si nosila léta mezi nohama, zbavili. ❤

Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!

Pytlík s překvapením

Tamale je spíše takovou slepenicí vesnic než uceleným městem, nachází se v severní chudší částí Ghany a čítá necelých 400 000 obyvatel. Střídají se v ní modernější budovy s klasickými chatrčemi. Vše se odehrává podél hlavní cesty nebo přímo na ní – jako jinde v Africe je zde běžné, že můžete přímo z auta nakoupit téměř cokoliv. Vrcholem asi bylo, když si řidič před námi během čekání na semaforu koupil nové stěrače, které mu prodávající stačil i vyměnit, než blikla zelená.

Do programu MEDEVAC se mohou přihlásit pacientky z celého regionu, nabídka gynekologické operace zdarma se vysílá v místním rádiu, nabízejí ji referující gynekologové. Zájem je velký, některé ženy putují s celou rodinou i z větší dálky. Příbuzní, kteří se o ně budou po operaci starat, jsou vlastně jednou z nejdůležitějších podmínek k tomu, aby se zákrok vůbec provedl. Je běžné, že v nemocnici se o pacienta stará rodina, nosí jídlo, zajišťuje hygienu a rehabilitaci. Oddělení je tak vždy plné lidí, protože na jedno lůžko připadne několik dalších pečovatelů. Před budovou nemocnice to pak vypadá jako někde na sídlišti – příprava jídla, praní prádla, odpočinek. Když opouštíme nemocnici se setměním, prostory se proměňují na malé tržiště, doplňují se zásoby tekutin a jídla.

Dnes začínáme pěkně na čas. Po včerejším chaotickém úvodu si již místní personál zvyká na naše tempo a je vidět, že se opravdu snaží. Jako první jsme si opět připravili největší lahůdku. Starší pacientka, které budeme odstraňovat dělohu. To by samo o sobě samozřejmě nebylo nic neobvyklého, ale paní má objemnou pupeční kýlu. Když jsme ji den předem vyšetřovali s Michalem, tak jsme se trochu zděsili. Místní doktoři nám referovali, jestli nevadí, že má pacientka kýlu. Nevadí, ale raději se na ní podíváme. Přišourala se bábinka, které se již přes oblečení na břiše viditelně houpal pytlík, ve kterém však měla své vlastní vnitřnosti. Ty jo, tak to jsem teda ještě neviděla! Jak dlouho to takhle má? Prý už od dětství, možná dokonce od narození. Máte štěstí, madam, že máte současně gynekologický problém a že vás bude operovat náš přednosta Vítek, který se jen tak něčeho nezalekne.

„Ty vole, co to je?“… první jeho reakce, když vidí pacientku na operačním sále. Taková kýlečka, to dáme, ne?! Naštěstí jsou střeva v kýlní brance naprosto volně a dají se zatlačit zpátky, to nám výkon velmi usnadňuje. Nakonec jde vše velmi dobře, za hodinu máme hotovo včetně odstranění dělohy a jako bonus jsme přihodili ještě korekci tříselné kýly. Výsledek je na místní poměry více než slušný. Otázkou však zůstává, jak se bude pacientka v pooperační období chovat, aby se jí problém opět nevrátil.

Mezi operacemi jsou oproti včerejšku již jen minimální prodlevy. Sotva si stihneme dát kávu, banán či sušenku a už je po nás sháňka. Na sálech je sice klimatizace, ale vzhledem k velkému množství přítomných lidí nestačí udržovat optimální teplotu. Zpocení jsme hned od prvního výkonu. Navíc máme s sebou onkologické operační pláště, které jsou trochu silnější, ale lépe ochrání před případným znečištěním krví. Pacientky jsou před operacemi sice vyšetřeny na hlavní infekční onemocnění, ale člověk nikdy neví.

Dnes jsme zvládli deset velkých operací. Do hotelu se vracíme opět za tmy, zpocení, unavení, nohy nateklé jako konve. Dáváme si již tradičně pivo u bazénu, čekáme na večeři a jsme docela rádi, že operační program je přerušen víkendem, během kterého snad načerpáme síly do druhé poloviny mise.

Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!

Ostré přivítání aneb řekni, kde ty dělohy jsou…

Po náročném celodenním cestování se v Akkře rychle zabydlujeme v hotelu evropského stylu. Někteří bohužel bez zavazadel, která zůstala na letišti v Paříži. No jo no, ti Francouzi! Po večeři a pár pivech padáme únavou do postele. Pokoje vyklimatizované na neuvěřitelných 18 stupňů jsou šíleným kontrastem k venkovním 35 ve stínu. Ráno nás čeká ještě vnitrostátní let do Tamale.

Z letiště nás řidič veze přes celé město rovnou do nemocnice, která je na místní poměry docela moderní. Čeká nás přivítání a představení celému týmu gynekologicko-porodnické kliniky. Místní lékaři pro nás nachystali více než 60 pacientek s různými diagnózami, kterým bychom měli poskytnou operační léčbu zdarma. Hlavním úkolem dnešního dne je projít si všechny ze zítřejšího programu a naplánovat konkrétní výkony, složení týmu, typ anestezie… Jsme trochu v časové tísni, a tak se hodně spoléháme na referování ošetřujících doktorů a výsledky jejich vyšetření.

Několik pacientek si však nutně musíme vyšetřit sami a doplnit gynekologický ultrazvuk. A vyplatí se nám to – hned dva případy jsme nuceni vyškrtnout a doporučit k primárně nechirurgické léčbě. V obou se jedná o pokročilé nádory děložního čípku, které je potřeba zajistit kombinací radio a chemoterapie. V rozvojových zemích je tato diagnóza mnohem častější než v našich podmínkách – kombinace absence pravidelných gynekologických prohlídek, screeningu a očkování, s vysokým výskytem sexuálně přenosných chorob, vytváří ideální podmínky pro vznik a růst tohoto nádoru.

V osm hodin ráno přicházíme na operační sál. Všude pobíhá spousta místního personálu, ale je naprosto nemožné rozpoznat, kdo je kdo a nikdo vlastně nedělá nic konkrétního a tak nakonec začínáme docela se zpožděním. Rozdělujeme se na dva operační týmy. Instrumentářku a anestezioložku máme však jen po jednom kuse, takže na druhém sále se vždy tak trochu improvizuje. Operuji s Vítkem, který jakožto nejzkušenější chirurg začíná s těmi nejzapeklitějšími případy. Jedná se o dvě pacientky s podezřením na vesiko-vaginální píštěl (= uměle vytvořený otvor mezi močovým měchýřem a pochvou, kterým neustále odtéká moč). U nás je tato diagnóza velmi raritní, ale v Africe je poměrně běžná, nejčastěji vzniká jako komplikace po císařském řezu nebo dlouhém porodu. U obou jsme se včera ujistili, že již neplánují další těhotenství, a že by jim tudíž nevadilo, kdyby během operace přišly o dělohu. Otevíráme břišní stěnu a postupně se snažíme ozřejmit si operační pole. Ty jo, tady je to jak po výbuchu. Všechny orgány, jsou spečené dohromady, je potřeba je od sebe oddělit. Po nějaké chvíli se nám to daří, avšak nemůžeme najít dělohu. To není možné, kde je? Hm, prostě tady není. „Pacientka nám to asi zapomněla říct,“ pokrčí rameny vedoucí lékařka Ana Maria. Pane jo, a jak jste ji jako vyšetřili, že jste na to nepřišli? Asi se stane no, nikdo není dokonalý… Po chvilce rozhořčení z nedostatečné předoperační přípravy, nalézáme alespoň defekt, který pacientce opravdu působil potíže a daří se nám ho opravit.

Následuje další pacientka se stejným problémem. Otevíráme břicho a hádejte co… děloha opět chybí. No tak to už je trochu moc! Musíme si začít dávat větší pozor a vyšetřit předem ideálně všechny ženy. Zajímavé na tom je, že ony samy nevěděly, že jim nějaký orgán chybí. Obě podstoupily císařský řez, kde zřejmě došlo ke komplikacím a děloha jim musela být odstraněna. Těžko říct, jestli jen nepochopily rozsah výkonu nebo jim to nebylo správně vysvětleno. U nás by něco podobného byl samozřejmě skandál. Tady se člověk musí trochu oprostit od zažitého standardu a brát to, jak to je.

Celkem jsme dnes zvládli sedm operací. Na rozehřátí docela dobrý. Mezi posledními výkony ještě musíme stihnout prohlédnout pacientky na následující den. Snažíme se být důkladnější, abychom se vyvarovali dalším překvapením. Z nemocnice odjíždíme kolem sedmé hodiny večerní, za tmy, docela unavení. A už teď je jasné, že zítra to bude ještě náročnější!

Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!

Gynekologicko-porodnická klinika FN Brno na misi!

Je tomu už skoro dva roky, co jsem oslovila našeho nového přednostu, zda bychom se jako gynekologicko-porodnická klinika nezapojili do zdravotně humanitárního programu ministerstva vnitra MEDEVAC (http://medevacczech.com/). O projektu již slyšel od svého kolegy-kamaráda profesora Zikána, který absolvoval několik výjezdů a program mu také doporučil. Po schůzce s koordinátorkou projektu, která nám poskytla více informací a vylíčila podmínky realizace spolupráce, naše nadšení ještě stouplo. První výjezd se sice kvůli epidemii koronaviru trochu opozdil, ale nyní jsme již na cestě, připraveni operovat v Ghaně. Naším úkolem bude během několika dní poskytnout operační léčbu co nejvíce pacientkám, které by si to za normálních okolností nemohly dovolit a zároveň je jejich stav tak vážný, že je omezuje v každodenním životě, ztěžuje jim práci a tím možnost vydělávat peníze a zabezpečit rodinu.

Principem většiny projektů MEDEVAC je pomoci přímo na místě, zlepšovat podmínky v rozvojových oblastech, a tím omezit nutnost migrace tamních obyvatel. Výjezdy lékařských týmů jsou obvykle krátkodobé, zato program bývá doslova nabitý!

Naší cílovou destinací je Tamale Teaching Hospital. Na jaře nás na naší klinice navštívila vedoucí lékařka místního gynekologicko-porodnického oddělení Ana Maria. Pobyt v Brně si užila a my se nyní těšíme na opětovné setkání.

Je to moje první opravdu oficiální mise, která je plně organizována programem MEDEVAC. Jede nás z kliniky celý tým: přednosta Vítek, dva lékaři z onkotýmu Michal a Libor, primářka našeho anesteziologického oddělení Dáša, vrchní instrumentářka Martina. Bude to krátké, ale věřím, že o to více intenzivní. Navíc je to jen začátek a do Tamale bychom měli vysílat lékařský tým pravidelně. Držte nám palce a sledujte nás ❤


Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!

Život v Arandu

Arandu opravdu připomíná středověkou vesnici čítající zhruba 1 500 obyvatel. Úzké zaprášené ulice, kde se občas vyhýbáte dobytku. Žádná elektřina (do vesnice jsou sice natažené dráty elektrického vedení, ale ještě před jeho zprovozněním bylo někde v průběhu údolí Shigar přerušené a již neopravené). Hygiena probíhá ve společných lázních v blízkosti mešity.

Takhle v létě může působit život v horské vesničce velmi prostě a romanticky. Nicméně s úderem zimy a prvního sněhu zůstane Arandu na celé tři měsíce úplně odstřiženo od civilizace. A i tak je ve vesnici pouze jedno auto, kterým se odtud dá dostat strastiplnou cestou. Růžová Toyota 4×4, sloužící primárně jako ambulance Czech Hospital.

Jediným zdrojem tepla v chladných obydlích je otevřený oheň, na kterém se také vaří. Vedle domků se celoročně vytváří zásoba dřeva, což je typicky ženská práce a starost. S jídlem si nejčastěji musí vystačit z vlastní úrody a chovu. Oblíbené jsou vejce, kuřecí maso, jogurt a mléko. Během dne konzumují několik druhů placek z celozrnné mouky – smažené v oleji (=paratha), tenké pečené na ohni na sucho (=čapati) nebo silnější, nejvíce připomínající náš chleba (=kurba).

Na první pohled jsou všichni obyvatelé jakoby ušmudlaní a vše je jaksi špinavé, ale dělá to všudypřítomné množství prachu. Při bližším zkoumání zjišťujeme, že se zde vlastně neválí moc odpadků ani žádné splašky. Jediné, co je opravdu znát, je blízké soužití s dobytkem.

Domy jsou obvykle velké, vícegenerační. Může v nich bydlet klidně 20 až 30 osob. Podle zámožnosti rodiny jsou více z kamenů a betonu či ze dřeva. V zimním období pak všichni obývají pouze jednu místnost v rámci úspory tepla. Největším výdobytkem moderní doby je solární panel na střeše, který zprostředkuje alespoň nabití baterky, mobilu či osvícení místnosti pro hosty.

Musím říct, že návštěva Baltistánu byla neuvěřitelným zážitkem. Nezištná pohostinnost a laskavost místních lidí. Panenská příroda. Nejvyšší vrcholy světa. Zelenina vařená v papiňáku skoro v pěti tisících. Zdolání výškového rekordu. Tekutý zákusek. První tasemnice na ultrazvuku. Růžová Toyota… Budu dlouho s láskou vzpomínat a doufat, že se sem opět někdy vrátíme. Inšalláh!

Zdravotníkem pro osm tisíc pacientů

Czech Hospital byla v Arandu postavena v roce 2006, o rok později byla uvedena do provozu. Již dvanáctým rokem v ní pracuje jediný zdravotník, Najaf, rodilý Aranďan. Za tu dobu si vypracoval vynikající pověst a navštěvují ho i pacienti z okolních vesnic (spádově asi osm tisíc lidí) a to i ti, kteří mají ve vlastní vesnici dispenzář. Ten však většinou slouží spíš jako výdejna léků a rozhodně není vybaven tolika diagnostickými pomůckami. Aktuálně zapracovává i další asistenty, aby veškerá práce neležela jen na jeho bedrech.

Nemocnice je sestavena z prefabrikovaných panelů přímo uprostřed vesnice. Tvoří takové pomyslné kulturní centrum. Všichni se kolem ní sdružují, vysedávají na zápraží a čekají, co se bude dít. Když Najaf ordinuje, není ani výjimkou, že se zvědavci natlačí až do dveří a přihlíží. Na soukromí zapomeňte!

Ordinační doba v létě není. Když je Najaf ve vesnici, tak je nemocnice otevřená neustále. Kdo přijde, je ošetřen. Pokud jsou potřeba vydat léky nebo aplikovat injekci, plati pacient 10 rupií (cca 1,3 Kč), aby byla alespoň nějaká regulace. Vše ostatní je zdarma. Pokud se vyskytne nějaký závažný případ, vysílá růžovou Toyotu alias ambulanci do Skardu (5 hodin jízdy). To ovšem neplatí v zimě, kdy je cesta zasypaná sněhem a je potřeba si se vším poradit na místě. Taky ordinační doba je zkrácená jen na 6 hodin denně, aby se ušetřilo za vytápění nemocnice.

Ve volných chvílích ordinuji s Najafem. Probíráme samozřejmě hlavně těhotné pacientky, ale i všechny ostatní s bolestmi břicha a zad, kterým dělám ultrazvuk. Ty jo těch těhotných tady je, to snad ani není možné! Aha, tak prý už se po vesnici rozkřiklo, že je tu gynekoložka, žena, Evropanka a všechny se chtějí nechat zkontrolovat ode mě. Pro Najafa, jako muže-zdravotníka v muslimské vesnici, to nejprve byl velký problém, aby se ženy nechaly od něj jakkoliv vyšetřit. Naštěstí postupně přijaly ultrazvuk jako metodu, kdy se vyšetřující dotýká břicha nepřímo, sondou. Najaf si vypracoval poměrně dobrý systém. Kontroluje těhotné ženy jednou měsíčně. Pokud nalezne nějaké abnormality stran polohy plodu nebo uložení placenty, posílá ženu v devátém měsíci porodit do Skardu. Ostatní se většinou rozhodnou pro domácí porod. Tam ale Najaf nesmí a všichni doufají, že nenastanou žádné větší komplikace. Díky tomuto systému se však již léta nestalo, že by zemřela rodička během porodu. V minulosti to bylo běžné. Není větší tragédie než když zemře matka a nechá za sebou dům plný sirotků. I dětská úmrtnost se výrazně snížila díky Czech Hospital a dostupnosti léků, zejména antibiotik. Nyní se již nabízí nová výzva – zahájit debatu o „family planning“.

Dvě těhotné pacientky doporučuji odeslat do Skardu – dvojčátka a příčnou polohu, ta je neporoditelná. Na ultrazvuk už se mi tlačí další žena. „Bolesti v bedrech,“ hlásí Najaf. Těch tady je. Většinou si myslím, že to mají spíše z každodenního tahání těžkého nákladu dřeva na zádech. Ale tahle se fakt docela kroutí. Koukám ultrazvukem. Ledvinový kámen jako prase! Už se dostal do močovodu a způsobuje dilataci kalichopánvičkového systému (laici zde snad odpustí). To jako gynekolog diagnostikuji poprvé, nicméně takhle velkou sviňu by viděl snad i slepej. No, nevím jestli tenhle výjde ven sám. Doporučujeme spasmoanalgetika (=léky proti bolesti a uvolnění hladké svaloviny) a v případě zhoršení bude nutný výlet do města.

Tak copak vás trápí, dědo? Starší křehký muž ulehá na vyšetřovací lůžko. Dýchání a žaludek? Mrknu na břicho a na první pohled vidím, jak se něco vyklenuje pod pravými žebry. To nebude žaludek. Nejprve si to pěkně prohmatám a proklepnu prsty, jak nás učili kdysi na interně. Pak přiložím ultrazvuk, abych si potvrdila diagnózu – zvětšená játra, jako z učebnice! Příčin může být celá řada, tady už se dostávám se svými znalostmi hodně na tenký led. A jo, vy se léčíte se srdíčkem? Tak to asi ne úplně dobře, možná by to chtělo se též jednou za čas ukázat na nějaké podrobnější kontrole (dušnost a městnání krve v játrech, tedy jejich zvětšení, může být způsobeno srdečním selháním).

Překročení hranic komfortní zóny a výškový rekord

Po snídani vyrážíme na několikadenní trek s cílem zdolat horu Bargancho (prameny se různí ale nakonec se přikláníme k nadmořské výšce 5 620 metrů). Před odchodem Najaf ještě rychle obsluhuje poslední pacienty, takže vyrážíme později než bylo v plánu a začíná být pěkně horko. Byli jsme se Štěpánem nachystaní, že si věci neseme sami, ale to se tady nesluší a musíme si najmout nosiče. Každý prý ponese 25 kilo (a k tomu své vlastní věci). Tak to je slušná nálož, to jsem zvědavá, jestli nám budou stačit.

Za vesnicí míjíme několik skupinek lidí v korytě řeky. Hledají tam zlato. Jdeme se podívat blíže. Za celé dopoledne práce čtyř osob vynáší dvě zrnéčka zlata. No tak na to bych se teda rovnu vybodla. Pokračujeme dále údolím podél ledovce. Horko je jak v pekle, cítím že to nebude dobrý a taky, že ne – odpoledne a navečer mě dostihne pěkný úžeh.

Nocovat budeme u horské pastoušky ve výšce 3 300 metrů. Samozřejmě jsme ihned pohoštěni. Tentokrát kromě čaje dostáváme i čerstvý jačí jogurt. Štěpánovi hrozně chutná a spořádá tři misky. Já jsem poněkud zdrženlivější, vzhledem k tomu, v jakých podmínkách tu produkty vyrábí a skladují. Myslím si, že toho vydržím dost a jsem zvyklá na kdeco, ale tohle je už hodně daleko i za hranicí mojí komfortní zóny. Snažíme se najít místo na stan mezi dobytčími výkaly a jdeme brzy spát.

Ráno nás čeká náročný den, musíme zdolat 1 400 výškových metrů. Vzduch řídne, zadýcháváme se, hlava bolí. Nosiči jdou jakoby nic. Prej, že by nám snad nestíhali, haha :-D. Musím přiznat, že bez nich bych to nedala, nebo by cesta trvala minimálně dvakrát tak dlouho. Odpoledne odpočíváme v basecampu (4 700 m n. m.) a chystáme se na další den – dobytí vrcholu Bargancho.

Vstáváme kolem třetí a nosič-kuchař, Shabiir, pro nás již chystá snídani. Sice jsme se domluvili, že dneska dáme jen ovesné vločky, které jsme si přivezli z Česka namíchané tak, že stačí jen zalít horkou vodou a jídlo je hotové, ale komunikace nějak selhala. A tak jsme kromě vloček dostali naservírované čerstvě usmažené pěkně mastňoučké tradiční placky (=paratha). Takovou snídani prostě chceš před snahou zdolat pětitisícovku.

Po čtvrté ráno konečně vyrážíme. Je úplné bezvětří, jasno, parádní počasí. Jdeme nalehko, kromě Najafa nás doprovází ještě jeden z nosičů, Erbal. Celou dobu mě hlídají a starají se o mě – utahují mačky, které mi ne úplně dobře sedí na botech, dohlíží na pravidelné pauzy, v horších úsecích mě jistí lanem. I když teda o technice by se dalo docela dost polemizovat, lano a karabiny mají spíš jako talisman, než že by s tím uměli pořádně zacházet. Trasa není technicky obtížná, ale ta výška nám dává pořádně zabrat. Pár kroků a člověk je zadýchaný, jako by právě uběhl maraton. Srdce bije tak prudce, že snad chce vyskočit z hrudníku ven. K tomu se střídavě přidává bolest hlavy a nevolnost. Štěpánovi je blbě víceméně celou dobu, ale je to tvrďák, takže jdeme dál. Já se ze startu cítím kupodivu dobře. Když srovnám se svým dosavadním výškovým rekordem (Mont Blanc 4 848 m n. m.) tak je to až překvapivé. Tam jsem tehdy už od 4 tisíc měla problémy a posledních 500 metrů na vrchol jsem se doslova doplazila.

Od výšky asi 5 300 metrů je už špatně i mě a tak si se Štěpánem prohazujeme batoh vždy podle toho, komu je zrovna trochu míň mdlo. Najaf ve svých gumákách (místo pohorek) a starých mačkách nás stále ujišťuje, že už jsme skoro tam… už se to blíží… už jen malý kousek…

A nakonec přece jen zdoláváme vrchol. Nevolnost vystřídá chvilková euforie z úspěchu. Povinné vrcholové fotky jsou obohaceny pózováním s vlajkami. To je Najafův koníček a kromě té pákistánské nosí vždy i českou. Tvrdí, že jsme první Češi na Barganchu. Ale těžko říct, nedá se mu úplně ve všem věřit :-D. Na druhou stranu je to nevyznamný vrchol, který ani v mapě není pojmenovaný a do Pákistánu se jezdí zdolávat jiné výšky. Ostatně většinu významných sedmi a osmitisícovek tady máte jako na dlani.

Dolů už se nějak skutálíme a čeká nás obřadní přivítání a udělení medaile z horských květin. Můj oblíbený starší nosič, Hadji, nešetří slovy obdivu, že jsem došla až na vrchol. Že prý to není možný, jestli jsem opravdu ženská. Ženská jo, ale hlavně asi taky pěkný blázen!

Uvítací rituál a „červi“

Arandu je poslední vesnice v údolí Shigar, ve výšce 2 750 metrů. Život zde vypadá, jako by se zastavil někdy ve středověku. Jediné co vyčnívá je česká nemocnice postavená přímo uprostřed vesnice. Jakmile se objevíme na obzoru, začíná menší pozdvižení. Jsme samozřejmě velká atrakce, a to nejen pro děti, které se kolem nás srocují doslova v davech. Je jich tady spousta, ale nebývalo to zvykem. Před založením nemocnice desítky každou zimu zemřely na zápal plic.

Jakmile se ubytujeme a občerstvíme (čím jiným než čajem), Najaf nás oficiálně spolu s významnými muži z vesnice přivítá. Dostáváme tradiční pokrývku hlavy a Štěpán musí demonstrativně předvést, jak funguje přístroj na měření hladiny hemoglobinu v krvi, který jsme přivezli jako dar. Na vyšetření byl vybrán jeden ze starších vesničanů. Všichni jsou hrozně zvědaví jak to dopadne. Štěpán se snaží z jeho prstu, zvyklého na tvrdou práci a pokrytého tuhou kůží, vydolovat kapku kapilární krve. Nakonec se to povede a přístroj ukazuje hodnotu 146. Výborně, je to dobrý, dědo, chudokrevný nejste.

Po skončení uvítacího rituálu je již před nemocnicí řada pacientů. Najaf byl dva dny ve Skardu, aby nás vyzvedl a tak se mu práce zatím nakupila. Je tu jediný opravdový zdravotník široko daleko a Czech Hospital obstarává již dvanáctým rokem. Není to lékař, ale je velmi zkušený a má přehled. Neustále se vzdělává a díky zajištěné finanční pomoci z Česka má potřebné vybavení k poměrně rozsáhlé diagnostice a léčbě.

Hned první pacient je klučina s bolestmi břicha. „Tak jo, Petro, tak se předveď s ultrazvukem,“ vyzývá mě Najaf. Oukej, máš štěstí, že jsem sice gynekolog, ale v rámci své vybrané subspecializace (onkogynekologie) se trénuji v expertním ultrazvukovém vyšetření, které zahrnuje popis orgánů celé dutiny břišní, nejen těch gynekologických. Sonda je trochu srandovně malá, ale kupodivu se dá vyloudit docela dobrý obraz. Tak jdeme na to. Játra, žlučník, slezina… dobrý. Ledviny… cajk. Ale to střevo je nějaké divně rozšířené, tady se mi něco nezdá… „To jsou červi,“ hlásí zcela v klidu Najaf. „Tady je jeden… a tady další… a tenhle je velkej!“ No to snad ne! Chvilku si pohrávám se sondou a opravdu, dle všeho to bude asi tasemnice. Dokonce se mi daří identifikovat hlavičku. Neskutečný! Vždycky mě fascinoval složitý životní cyklus podobných parazitů, kteří se u nás vyskytnou spíš jen náhodně. Tady je to pro ně ale úplný ráj, vzhledem k životnímu stylu, který zahrnuje špatné hygienické podmínky a hlavně život v těsné blízkosti dobytka.

Že je tady spousta podobných „červů“, jsme věděli už z vyprávění Diny. Jednou po návratu z Arandu byl spoluzakladatel Czech Hospital Vít nemocný a dlouho se nevědělo co mu je. Až pak kolem Vánoc vykašlal takového červa a diagnóza byla na světě – škrkavky. Pevně doufám, že podobný suvenýr si odsud neodvezeme!

Napříč severním Pákistánem

V Islamabádu nás na letišti nejprve kontrolují, že máme platný PCR test a pak nám ještě dělají svůj rychlý antigenní. Opatrnosti není nikdy dost, hodně si to tu hlídají a snaží se zabránit importu koronaviru. Byť se nachazí hned vedle Indie, kolébky mutace delta, je na tom Pákistán výborně.

Jeden z našich kontaktů, Taqi, nás vyzvedává před vchodem a usazuje do najateho auta s místním řidičem. Vydáváme se na celodenní jízdu do Skardu. A tím celodenní myslím opravdu doslova – 16 hodin jízdy napříč severním Pákistánem, to byla teda síla. Řidič ani nemrkl a nebýt pár zastávek na cigaretu, dal by to snad v kuse. My měli alespoň šanci poznat trochu místní zvyky a krajinu.

Na benzínové pumpě mě zaujaly dva náklaďáky ozdobené barevnými obrázky a různými cetkami. Ty, jo asi cirkusáci! A tamhle další… a další… No tak prý ne, je to tady úplně běžné mít takhle nazdobené nákladní auto. Čím víc, tím líp a řidiči jsou na ně náležitě hrdí. Po setmění pak začnou hrát ještě neonovými světélky a to je teprve diskotéka.

Po několikahodinové jízdě zastavujeme na jídlo. Objednáváme si rýži s kuřetem a kebab – to všechno známe, to nemůže být špatné! Dám si první sousto a připadám si jako polykač ohňů, všechny chuťové buňky okamžitě odumírají a následující hodinu necítím nic než: pálí, pálí, pálí! Ty jo, tak tohle fakt asi nedám. Štěpán, spocený až za ušima, se snaží spořádat co nejvíce, abychom neurazili. A zrovna je toho taková hromada! Od té doby první vše ochutnává on a pak se teprve odvažím sama.

Potkáváme samé milé a přátelské lidi. Každý, kdo umí anglicky, si chce aspoň trochu pokecat. A kdo neumí, tak si aspoň udělat selfie – myslím, že Štěpán se stal na chvíli hitem pákistánskeho Facebooku a Instagramu. Se mnou se vyfotit odvažují jen někteří, přece jen jsme pořád v zemi, kde žena nemá rovnocenné postavení a někdy ze mě byli muži trochu rozpačití.

Několikrát jsme byli pozváni na místní čaj. Žádný výběr příchutí. Čaj se zde pije velice silný s mlékem a cukrem. Po prvotním šoku, že tohle není přece žádný čaj, si zvyknete a tu chuť si zamilujete. Je to čaj a dezert v jednom. Alkohol se tu nenosí a tak místo chlapů vysedávajících večer v hospodě u piva, najdete všechny popíjet tenhle tekutý zákusek. Velmi přátelsky nás například pohostil jeden starší Pákistánec, který sice vypadal úplně jako Usáma Bin Ládin, ale byl hrozně milý a zajímal se o české Tatrovky.

Ve tři ráno konečně přijíždíme do Skardu a setkáváme se poprvé s Najafem, prohodíme jen pár slov, už se těšíme do postele. Loučí se s námi se smíchem a slovy, že je to super, že jsme takoví mladí a hubení, že to určitě zdoláme výstup na horu Bargancho, který nám naplánoval. Tak snad!

Ve Skardu doplníme ještě nejnutnější zásoby, přesedláme do nezničitelné růžové Toyoty, která jinak slouží jako ambulance, a vyrážíme do Arandu. Z cesty mám trochu obavy, ale Najaf mě uklidňuje, že řidič je velmi zkušený, že už tu cestu jezdí deset let a nikdy se nic nestalo. Raději už se ale nezmiňuje o tom, že před těmi deseti lety se v jednom místě stala tragická smrtelná nehoda, což já moc dobře vím. Naštěstí se pak cesta i díky spolku Czech Hospital opravila a dnes už je relativně bezpečná. Zrovna, když si říkám, že jsem měla zbytečné obavy, se dole u řeky zjeví vrak jeepu. Při otázce, jak je tam dlouho, se Najaf trochu zamyslí a řekne: „Tři… týdny. Ale to byl nezkušený řidič.“ Super, tak teď už se opět ani trochu nebojím!