Kde leží Baltistán?

Vyrážíme na další trochu netradiční dovolenou. Již delší dobu pokukujeme po projektu české nemocnice v Baltistánu (https://czechhospital.cz/). Jedná se o malé zdravotnické zařízení založené v roce 2006 česko-slovenskými horolezci Dinou Štěrbovou a Vítem Dokoupilem v horské vesničce Arandu (cca 2800 m n. m.). Baltistán je historická část Kašmíru spravovaná Pákistánem. Baltiové jsou směsicí tibetských, středoasijských a kavkazských kmenů, mluvící archaickou formou tibetštiny (baltštinou), která ani nemá psanou podobu. Štěpánovi se letos podařilo navázat kontakt s místním zdravotníkem Najafem, který ihned nadšeně začal připravovat program naší návštěvy a už se nedalo couvnout.

Během příprav jsme se spojili ještě s Dinou, která nás zásobila materiálem ze sbírky horolezeckého vybavení pro místní obyvatele v rámci projektu Czech Climbing School, aby se Aranďané mohli stát plnohodnotnými horskými vůdci a nosiči. Myšlenkou je, že část výtěžku z těchto aktivit by mohla sloužit k financování Czech Hospital.

Dina je neuvěřitelně energická osmdesátnice (https://www.dinasterbova.cz/). V době, kdy jsme ještě se Štěpánem ani nebyli na světě, zdolala několik osmitisícových vrcholů, řada z nich byly premiéry v rámci ženských výstupů. A to vše v době hlubokého komunismu, kdy nebyly takové možnosti jako máme nyní. Na výpravy však nestačil plat vysokoškolské učitelky, proto po večerech šila péřové spacáky, které byly tehdy nedostupné a platilo se za ně skoro zlatem (Dina tvrdí, že za jeden takový péřák dostala měsíční učitelský plat). Podobně začínal například i Josef Rakoncaj, který ovšem své zkušenosti neustále zdokonaloval, a po revoluci si založil vlastní firmu (Sir Joseph).

Pákistán byl do 20. května v lockdownu, ale pak se Štěpánovi nějakým zázrakem podařila získat víza. Nicméně týden na to vydala Pakistánská vláda zákaz vstupu pro občany České republiky. Tak jo, už jsme postrach i tam 😀 Naše lokální kontakty slíbily zařídit výjimku, ale nakonec to nebylo potřeba a z černé listiny jsme byli odstraněni. Zato s odletem to vypadalo nějakou dobu dost bledě – letenky jsme museli snad čtyřikrát přebookovat a už jsem pomalu přestávala doufat, že vůbec odletíme. Pak jsem ještě způsobila menší patálie s PCR testy (což byla v podstatě jediná věc, o kterou jsem měla za úkol se postarat). Už to málem vypadalo na rozvod, ale naštěstí mě zachránily nejhodnější laborantky u nás ve špitále ❤

Aktuálně jsme již na letišti v Dubaji, batohy plné železa (=horolezeckého materiálu) a čekáme na navazující let do Islamabádu, odkud bychom měli vyrazit na celodenní cestu autem do Skardu a pak do cílové vesnice Arandu, kde sice není signál (natož internet), ale slibuji, že po návratu vás zásobím řadou reportů a tentokrát máme v plánu i promítání fotek s vyprávěním (https://fb.me/e/1x7Vp0l4g), kam jste všichni srdečně zváni!

Pokud nechcete, aby vám něco uniklo, přihlaste si odběr příspěvků emailem

Návrat do reality

Z mých předchozích vyprávění, by se mohlo zdát, že je tady vlastně všechno v pohodě a vše vždy dobře dopadne. Samozřejmě tomu tak není, ale nechtěla jsem vás zahltit všemi těmi srdceryvnými příběhy. Nicméně alespoň na závěr si dovolím shrnout pár problémů, se kterými jsem se tady setkala.

Koronavirus konkrétně u Svatého Francise není, i když se o něm docela hodně mluví a v nemocnici nosíme roušky. A upřímně, pokud by se zrovna tady nějak více rozmohl, byla by to úplná katastrofa. Nejen, že nejsou dostupné žádné ochranné pomůcky, ale není ani žádná možnost pacienty od sebe izolovat. Byla jsem se podívat na místní jednotce intenzivní péče. Šest lůžek, pouze dva monitory vitálních funkcí.

Měli jsme tam umístěnou jednu naši pacientku. 43 let, pokročilý nádor děložního čípku. Nález, který již nelze operovat. Byla ji poskytována pouze symptomatická péče (= léčba příznaků – léky od bolesti, krevní transfuze, nutriční podpora…). Na rodině teď stojí rozhodnutí, zda si ji vezmou domů anebo zemře v nemocnici. Zlepšení stavu už ovšem nečekáme. Nádory děložního čípku jsou v rozvojových zemích nejčastější gynekologické malignity. Může za to absence screeningu a očkování, vysoký výskyt sexuálně přenosných chorob. A taky to, že na čípek se vám reálně podívá někdo až ve chvíli, když máte problém (obvykle krvácení), a to už je většinou sakra pozdě. Vyšetření v gynekologických zrcadlech se zde běžně neprovádí. Neoperabilních pacientek s tímto typem nádoru jsem během mé krátké návštěvy viděla další tři, věk 48, 41 a 38 let. Takže děvčata, choďte na screening, nechte se očkovat a nechte si vyšetřit přítomnost vysoce rizikových lidských papilomavirů, pokud to váš gynekolog nabízí.

Ani s plánovaným rodičovstvím to není žádná sláva. Pouze 30-40 % žen v Tanzanii užívá během svého života nějakou formu antikoncepce. Nejoblíbenější jsou depotní injekce (1x za 3 měsíce je potřeba dostavit se k aplikaci) a podkožní implantáty (vydrží 3 roky). Nejméně užívané jsou kondomy, ostatně jako všechny jednorázové předměty tady. Povědomí a zájem o prostředky chránící před otěhotněním jsou vyšší u žen vzdělaných a žijících ve městě. Naopak taková žena z kmene zprostřed buše nemusí ani tušit, že něco takového existuje a za svůj život porodí třeba 10 dětí. Riziko úmrtí v těhotenství nebo při porodu je u těchto žen největší. Potraty jsou zde nelegální, a to přináší jako vždy potají prováděné úkony za naprosto nevyhovujících hygienických podmínek. Měli jsme pacientku po takovémto zákroku, která byla přivezena s vysokými horečkami téměř v bezvědomí. Díky kombinaci silných antibiotik se z toho tato devatenáctiletá dívka nakonec dostala. Prvních pár dní jen bezmocně ležela na posteli, oči měla sice otevřené, ale vůbec nereagovala. Jídlo jí bylo aplikováno hadičkou rovnou do žaludku. (Není tu možnost parenterální výživy – tedy připraveného roztoku podávaného do žíly. O jídlo se stará rodina, takže v tomto případě prostě cokoliv přichystali, se pořádně rozmačkalo a pak stříkačkou aplikovalo do hadičky, která byla zavedena do žaludku.)

Pokud se dítko vyklube na svět předčasně, nemá moc dobré vyhlídky. U nás mají pediatři k dispozici inkubátory a přístroje na podporu dýchání a jsou schopni doslova vypiplat i ty nejmenší drobečky. Riziko komplikací u těchto dětí je vysoké. Jedna taková holčička vážící 1250g se tady ve 30. týdnu těhotenství narodila. Je to bojovnice, ale lehké to mít nebude.

Chybí samozřejmě screening vrozených vývojových vad, a tak se zde mnohem častěji než u nás rodí děti s poměrně výraznými defekty. Na místním fyzioterapeutickém oddělení se snaží s těmito dětmi pracovat, ale ne vždy je výsledek stoprocentní. Péče je v tomto případě sice poskytována zdarma, ale pro některé rodiče je drahý už jen transport do nemocnice. Léčbu často ukončí předčasně a problémy se opět vrátí.

Jsem vděčná za tuto zkušenost. Člověk získá trochu nadhled, respekt, pokoru. A ne, že bychom to potřebovali jen my, doktoři. I někteří pacienti by si to mohli vyzkoušet. Například ti, kteří se naučili zneužívat pohotovost jen proto, že je prostě dostupná 24 hodin denně. Doufám, že vás moje vyprávění zaujalo, že jste se dozvěděli něco nového. Moc díky za vaše zprávy a podporu. Těším se na další případnou akci, o které vám budu moci opět psát.

Dvakrát měř a jednou řež

Po ranním sedánku se přidávám k doktoru Nalailovi, což je jeden ze tří místních specialistů v gynekologii. Dneska je operační den, že? Jistě, právě jdu vyzvednout pacientku. Plánovaný císařský řez. Obvyklá indikace: „big baby, previous scar“ (=pacientka má již po jednom císařském řezu a nyní se předpokládá velká hmotnost dítěte). Rodičku si naložíme na vozík a vyrážíme směr operační sály. Převleču se ve filtru a hledám čepici a roušku. Nikde nic. To musíš támhle do těch dveří, ukazuje mi sestřička. Aha, asi si to mám vyžehlit, co? Vybírám si co nejlepší kusy, zapínám žehličku a jdu na to. Jéé, taky mi vyžehli, začínají toho využívat ostatní.

Operovat budu já. Císařský řez tu dělají hodně podobně, tak by to neměl být větší problém. Jdeme se umýt. Teplá voda samozřejmě neteče, takže se snažím alespoň studenou si co nejlépe vydrbat ruce. Dezinfekce? Taky nic. Oblékáme se do sterilních plášťů. Rukavice si prosím velikosti šest a půl. Aha, máte jen jednu velikost. Tak fajn. Chystám si sama nástroje, které předpokládám, že budeme potřebovat, protože instrumentářku tady nemají. Doktor Nalaila mezitím dezinfikuje operační pole. Poprosím operační stůl trochu dolů. Nefunguje to, tak nic, postavím se na špičky. Otevírám břicho, vybavuji dítě. Pořád mám na mysli, že musím hodně šetřit šicí materiál, což mi obvykle dělá problém a tady mám fakt jen omezené množství. Vypadá to, že si vystačím, zavíráme dutinu břišní, v duchu si říkám, že roušky a nástroje snad souhlasí, protože opět tu není nikdo k tomu určený, kdo by to reálně zkontroloval. Najednou je tma. Co se děje? Vypadl proud, musíme chvíli počkat, než naskočí generátor. Naštěstí se to stalo ve vhodnou dobu, kdy už je dítě venku a mám zastaveno krvácení. Po asi půl minutě, která však ve špatný okamžik by se mohla zdát jako věčnost, se opět rozsvítilo. Zbytek operace již šel dobře, ostatní rezidenti mi nakonec začnou tleskat a ukazovat palec nahoru. Jo to fakt nemusíte, nedělala jsem to poprvé. Ale stejně se trochu začervenám.

Další operace již jen asistuji nebo koukám. Nejprve cystektomie (=odstranění cysty z vaječníku). U nás téměř vždy laparoskopický výkon. Přijde se na nás podívat vedoucí oddělení sestra Natalia. Jako jediná má vlastní sytě modré operační prádlo. A jak ji to sekne! Před začátkem operace nezapomene připomenout, že je potřeba se pomodlit. Bála jsem se, že vezmou celý vaječník, což by pro mladou bezdětnou pacientku nebylo úplně nejlepší řešení a navíc představa, že bude mít cystu i na druhém vaječníku a výkon se bude muset zopakovat i na druhé straně… Ale naštěstí se odstranila jen cysta. 20 minut a hotovo. To byl teda fofr.

A nakonec hysterektomie (=odstranění dělohy). Na to jsem velmi zvědavá, protože u nás při tomto výkonu hojně používáme elektrokoagulační nástroje, které umožňují velmi rychle a efektivně pracovat při minimální krevní ztrátě. Tady bude muset všechno být naostro, takzvaně studeným nožem. Musíte si opravdu dávat pekelně pozor a dobře si rozmyslet, než do něčeho říznete. Operatéři jsou rychlí a přesní, žádné zbytečné kroky, to se mi líbí. Nicméně když začnou v břiše šermovat se skalpelem, tak musím zatajit dech. U nás většinou skalpelem jen otevřeme břišní stěnu a pak ho už v podstatě vůbec nepoužíváme. Vzhledem k tomu, že však zdejší operační nůžky jsou hodně tupé, tak jsou nuceni místo nich použít právě skalpel, který má jednorázové vyměnitelné ostří. Za hodinu hotovo, zavíráme. No to je rychlost, jde vidět, že to hoši nedělají poprvé. 

Musím říct, že opravdu obdivuji místní doktory, jak jsou schopni v takových podmínkách, poměrně kvalitní a rozsáhlé operativy. Předtím bych si vůbec některé výkony bez našich super moderních nástrojů neuměla představit a teď vidím, že všechno jde. Na spoustu věcí mají různé vychytávky, tak se snažím co nejvíce toho pobrat, protože kdo ví, kdy se mi to v budoucnu, třeba při nějaké další misi bude hodit ❤


Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!

Život v Ifakaře

Hned v den příjezdu do Ifakary, jsem byla naprosto nadšená ze svého bydlení! Je to na místní poměry luxusní vila s několika pokoji, kuchyní jídelnou, společenskou místností. Veškerý čas však trávím ve svém pokoji, jelikož zde mám větrák i klimatizaci a jejich postupným titrováním se dá dosáhnout příjemné teploty. Tedy pokud zrovna funguje elektřina. V Tanzanii není neobvyklé, že poměrně často vypadává. Hlavně při bouřce, ve čtvrtky a někdy jen tak. Postel je samozřejmě krytá moskytiérou, bohužel má ale pár drobných dírek, což těm mrškám komárům stačí na to, aby proklouzli a pěkně mě doštípali. Malárii snad ale zatím nemám. Kolem domu je krásná zahrada, kde jsem se jedno odpoledne rozhodla relaxovat. Vydrželo mi to asi půl hodiny, než mě horko vyhnalo zpět do úkrytu.

Jelikož jsem zde velevážený host, neexistuje, abych si třeba jídlo připravovala sama. Mám tedy vlastní hospodyňku Mariu, která každé ráno přijde, nachystá mi snídani a odpoledne uvaří večeři. Již z minulé návštěvy Tanzanie si pamatuji, že jídlo je sice chuťově dobré, ale po čase je hodně monotónní. Většinou je to rýže s kouskem masa nebo ryby a k tomu něco jako zelený špenát. A jelikož se zde žije skromně, tak maso není rozhodně každý den. Někdy jsou místo něj třeba fazole v omáčce. Z těchto důvodů jsem si po minulé zkušenosti s sebou jako záchranu vezla čínskou polívku – až bude krize a budu si chtít dát nějakou známou výraznou chuť. Padla docela brzo.

Zato v neděli jsem byla na ranní mši v místním kostele a dostala pozvání na večeři na faru. To byla panečku hostina, dokonce bylo i pivo a víno. Nejsem ani trošku věřící a obvykle i svatba v kostele je na mě trochu moc, ale věřte mi, že v Tanzanii mše stojí opravdu za to. Přesto, že je celá ve svahilštině a nerozumíte ani slovo, tak je prokládána náboženskými písněmi, které zpívají místní obyvatelé a je to naprosto dokonalý zážitek.

Ifakara je malé městečko čítající cca sto tisíc obyvatel. Znám z ní pouze kousíček, kterým procházím cestou do nemocnice a zpět. Ve stejnou dobu chodí děti do školy, takže se neustále navzájem zdravíme a smějeme se tomu. Jsem pro ně velká atrakce. Dnes ráno v době, kdy obvykle odcházím vydatně pršelo. Co se dá dělat, ale musím vyrazit, jinak přijdu pozdě. Jelikož tu nemám deštník, přehodila jsem si přes hlavu a ramena ručník a vydala se bahnitou cestou vpřed. Jeden galantní mladík mířící do školy mně naštěstí vzal pod svůj deštník, takže jsem do nemocnice dorazila promočená jen lehce. Na ranním sedánku, kde nás obvykle bývá kolem patnácti, jsme byli přesně tři. Asi se v tom počasí nechtělo nikomu. Jenže ostatní ví, že když přijdou později, nic se nestane. A jelikož hodně pršelo, tak se i hodně rodilo, ale o tom zase někdy příště.

Cestou domů se většinou ještě stavím v hospodě pro pivo Safari a na tržišti u svého oblíbeného bezzubého staříka, který prodává nejlepší manga na světě. Za 5 korun dva kusy, no nekup to!


Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!

Co stojí nový život

Tanzanii se v poslední dekádě podařilo vymanit z desítky zemí s nejvyšší mateřskou úmrtností. Ale stále je to zde velký problém. Zhruba polovina dětí se rodí v nemocnici pod zdravotnickým dozorem. Zbytek je odkázán na tradiční domácí porod. Ať už je důvodem nedostatek financí či dlouhá dojezdová vzdálenost.

Rodit v nemocnici, ale taky není záruka stoprocentního výsledku. Úmrtí matky je zde sice výjimečné a každý takový případ se probírá na samostatném auditu a je hlášen ministerstvu zdravotnictví, ale ne vždy může dobře dopadnout novorozenec. Je to zejména proto, že chybí větší možnosti monitorovat stav dítěte během porodu. U nás k tomu používáme běžně kardiotokogram (= přístroj k zaznamenávání srdeční frekvence plodu, její variability a také děložních kontrakcí). Zde se pouze občas poslechnou srdeční ozvy pomocí porodnického fonendoskopu, což je pro mě stále věštění z křišťálové koule a obdivuji všechny, kteří takto něco slyší. Ale začínám se v tom fakt zlepšovat 😊 Nicméně v té nejkritičtější fázi porodu, kdy je dítě připraveno projít porodními cestami a rodička má pravidelné kontrakce, to již opravdu téměř nelze využít.

K porodu rodička přichází většinou v doprovodu své matky nebo jiné ženy z rodiny. Tatínek u porodu konkrétně v této oblasti Tanzanie není zvykem, ale jinde se to prý už začíná objevovat. Nicméně tradičně je porod vnímán jako ženská záležitost a účastní se ho pouze ženy. A co seznam věcí do porodnice? Oproti tomu v našich podmínkách je velmi jednoduchý – je potřeba si donést celou kupu látek, které budou v průběhu porodu sloužit místo podložek, vložek, ručníků, zavinovaček a všeho, na co si vzpomenete. Příjem ke spontánnímu porodu je v nemocnici Svatého Francise zpoplatněn v přepočtu na 300 korun. To ovšem není vše, žena si musí zakoupit navíc (říkejme tomu) porodnický balíček, který obsahuje jednorázové medicínské vybavení (sada sterilních rukavic, žilní kanyly, ampule Oxytocinu k prevenci krvácení po porodu, skalpel k přerušení pupeční šňůry, svorka na pupečník…) a stojí zhruba dalších 200 korun. Obecně je tady se všemi těmito jednorázovými věcmi problém, pokud si je rodička nezakoupí a nepřinese z lékárny, tak na oddělení prostě jen tak navíc nejsou. Ani léky nejsou hned při ruce – pacientce se nejprve vystaví recept a až po zaplacení se jí léky vydají, ona si je donese na oddělení a lékař je může podat.  

Ptala jsem se jednoho z místních specialistů gynekologů, jestli používají během porodu nějaké prostředky na tlumení bolesti. Jak jako na tlumení bolesti? Bůh přece chce, aby žena rodila v utrpení… Takže asi tak. Na nějaký epidurál tu můžete zapomenout, i když ne že by to neuměli, protože při císařském řezu ho využívají běžně. Nicméně musím podotknout, že místní ženy jsou velice silné a statečné. Jsou zvyklé na fyzickou práci a většinou je nějaký porod nerozhodí. Je běžné, že pracují až do té doby, než jim začnou kontrakce a rovnou z práce jdou do porodnice. Hlasitěji se projevují jen při opravdu závěrečné fázi porodu. Jinak jsou potichu jako myšky a vůbec netušíte, že se vlastně něco děje. Pokud už je bolest opravdu silná, zatnou zuby a dlaní se začnou plácat do stehna. A pokud snad nedejbože nějaká prvorodička přestává spolupracovat, je do boje nasazena nejsilnější zbraň – její matka, která přijde a domluví jí, dokonce jsem jednou viděla i pěkné proplesknutí.  

Když dojde na vlastní tlačení a porod dítěte, je u toho docela rušno. Jak jsem již dříve zmiňovala, velké soukromí se rodičkám nedopřává. Berou to tak, jak to je. Když je zde pacient v nemocnici tak se odevzdává do rukou zdravotníkům a neexistuje žádná diskuze. Rodí se zásadně na posteli, a to v poloze v leže (u nás je nejčastější poloha alespoň v polosedě, což mi připadá pro rodičku pohodlnější). Je to tradiční poloha, ve které rodí i doma, funguje jim to, tak proč by něco jiného vymýšleli. A navíc je to nejčistší místo, na které se ještě rozprostřou látky, které si pacientka donesla. A pozor na porodní poranění! Protože samozřejmě pokud je potřeba něco sešít, pacientku čeká další úhrada šicího materiálu a lokálního umrtvení. Pokud dojde v průběhu porodu ke komplikacím a je vyžadován císařský řez, je potřeba zakoupit další sadu vybavení, říkejme tomu tentokrát operační balíček. A dokud jej příbuzní pacientky nedonesou, žádná operace se nekoná. (Císařský řez + operační balíček = 2 000 korun)

Dnes jsme měli pacientku, kdy během kontrakcí došlo k prolapsu ručičky do pochvy, které již nešla vrátit zpět. Takže jdeme rychle na sál! Ale, kdeže Muzungu doctor, polepole (=pomalu)!. Pacientka u sebe nemá peníze, čekáme na příbuzné až přijedou a zakoupí sadu k císařskému řezu, pořádek musí být, bez toho nemáme s čím operovat. Tak ji dáme mezitím alespoň nějaká tokolytika (=lék na utlumení děložních kontrakcí)?  Ty tady nemáme. Fíha, tak to je teda síla. Tak snad si ti příbuzní pohnou. Připadalo mi to jako věčnost, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Po porodu se novorozenec ihned balí do přinesených pestrobarevných látek, žádný bonding (=kontakt novorozence s matkou tělo na tělo) se zde neprovozuje. Je zajímavé, že jsou dítka úplně šíleně tichá a klidná. Občas když se někde nějaké povaluje (tady se nebojí nechat novorozence chvíli ležet na posteli bez dozoru a světe div se, ono dolů neseskočí!), tak je chodím kontrolovat, jestli vůbec dýchají. Možná je to tím horkem, možná jim je jenom v jejich kukle prostě dobře. Žádná vyšetření se u dětí po porodu rutinně neprovádějí, pediatr je neprohlíží.

S kojením většinou není žádný problém, přichází to tak nějak úplně přirozeně. Nic jako laktační poradenství tady neexistuje. Rodiny žijí pospolu, ženy si své zkušenosti předávají a pomáhají si. Po spontánním porodu zůstávají rodičky v nemocnici při normálním průběhu maximálně 24 hodin, po císařském řezu je to pak 72 hodin.


Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!

Strasti ultrazvuku

Do práce pěšky, na kole, případně na motorce. To jsou zde nejčastější dopravní prostředky. Dnes jsem měla malé zpestření. Borec sice uměl anglicky maximálně „Hello, how are you?“ a „hospital“, ale trval na tom, že mě sveze. Tak proč ne. Po hrbolaté cestě jsme jeli téměř krokem a moc času jsem tedy neušetřila, ale když mu to udělalo radost. Vystoupit jsem samozřejmě nemohla před branou nemocnice, Muzungu doctor se zaveze pěkně až přímo před vlastní vstup do budovy.   

Na to, že je sobota, je na oddělení docela rušno. Jeden z mladých doktorů je volán, aby si šel převzít pacientku na urgentní příjem, tak se přidávám. Urgentní příjem jsou dvě ambulance přímo u vchodu do nemocnice, kterými projdou všechny akutní případy. Zde jsou pacienti vyšetřeni a je rozhodnuto o diagnóze a na které oddělení budou odesláni. Vyšetřující lékař nám hlásí, že přijímá pacientku ve 22. týdnu těhotenství s potratem v běhu. Tak jo, to zvládneme. Ale pozor, prý teda plod je již venku, placenta uvnitř, ale je tam asi ještě jeden další plod. Jakože dvojčata? Pacientka sice v těhotenství několikrát na kontrole byla, byl u ní proveden ultrazvuk, ale dosud si nikdo nevšiml, že tam jsou dva plody. Takže, co teď? Potřebujeme vědět, jestli mají plody společnou placentu a jak budeme dál postupovat. Lékař na urgentním příjmu si tím není jistý, není si ani jistý, jestli byla u druhého plodu vidět srdeční akce. Může Muzungu udělat ultrazvuk? Může. Beru do ruky šumítko, které mají na urgentu k dispozici a snažím se pátrat po placentě a druhém plodu. Akce srdeční je sice vidět, ale je hodně pomalá, to není dobrá známka. Nacházím i placentu, zdá se být jen jedna, ale než ji stihnu pořádně prohlédnout, pacientka pocítí kontrakci, placenta mi zmizí ze záběru a ocitne se na podložce pod pacientkou. Hned ji kontrolujeme a opravdu je to jedna placenta se dvěma pupečníky (= monochoriální, monoamniální dvojčata). Teď už není žádných pochyb, není žádná šance na záchranu druhého plodu a nezbývá nám než potrat dokončit. Vše jde již naštěstí hladce, bez velké krevní ztráty. Pacientce se snažíme vysvětlit, že tento typ dvojčetného těhotenství se společnou placentou s sebou nese velké riziko potratu nebo předčasného porodu.

Je čas oběda a vyrážím do místní kantýny. Je hned za branou nemocnice, ale jiného doktora jsem tam nikdy neviděla. Většinou si nosí jídlo z domu. Možná to bude tím, že výběr je dost omezený. Vlastně zatím bylo vždy to stejné – hranolky a vepřové maso na špejli.

Jednou jsem si k tomu dala balenou vodu, ale jelikož tu nemají nikdy vychlazenou, fakt jsem ji nezvládla vypít. Od té doby je moje menu v přepočtu za 25 korun pěkná kalorická bomba.

Po obědě jdeme řešit další případ, tentokrát porodnický. Od včerejška vyvolávaný porod pro počínající preeklampsii (= těhotenské onemocnění, které neléčeno může mít závažné důsledky pro matku i dítě. V případě již termínového těhotenství je standardní postup jej ukončit.).

Pacientka kontrakce moc nepociťuje, porodnický nález zůstává stejný. Případ si přebírá sestra Natalia. Jde se na ultrazvuk. Jo tak to chci vidět, to bude oříšek. Většina maminek tady jsou hubeňoučké, ale tahle rodička zrovna váží alespoň 150 kilo. Po delším hledání mi předá ultrazvukovou sondu. No potěš, to je teda výzva i pro mě. Aha, vy byste rádi zkontrolovali jen akci srdíčka? Po chvilce snažení konečně nacházím ťukající flek, který prohlašuji za srdce. Měříme frekvenci, ta je v pořádku. Měřit předpokládanou velikost dítěte teda nemám? Ne, to je zbytečné, jdeme těhotenství ukončit císařským řezem. Zanedlouho je na světě pěkně buclatý pětikiláček. Moc dobře věděl, proč se mu nechce na svět spodem!


Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!

Velká vizita a operační sály

Dnes je velká vizita! Řekla bych, že to tady bude asi znamenat událost. Zařadím se do hloučku mladých doktorů, čekajících před budovou na nadřízené. Asi po půl hodině jsou konečně tady a můžeme začít. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsme čekali předpokládám, že vše je nachystané a bude to rychlovka…

Jasně že ne, tohle je Afrika! Na všechno je čas. Teprve během vizity se zjišťuje, která dokumentace patří které pacientce. Až nyní se měří tlak, rozhoduje se, jestli už náhodou po císařském řezu nemají nějak dlouho ponechaný močový katetr. No, ty jo, to bych se asi jako vedoucí lékař zbláznila. Navíc je nás na (již tak malých) pokojích nahuštěno asi deset doktorů, a to už je v tom vedru teda pořádná síla.

Kromě samotné porodnice je tu v rámci lůžkového oddělení gynekologický pokoj, další pokoj pro maminky po spontánním porodu a tři pokoje po císařském řezu. Porodů mají v průměru 10 denně a těch operačních taky ne úplně málo. Vizita nám zabrala skoro dvě hodiny. Uf. Vyjdu ven, na chvíli sundám respirátor abych se nadechla a provětrala již lehce zpocený plášť. „Hey, doctor“ volá na mě šéf residentka. Bude akutní císařský řez, jestli se chci jít podívat. Jasně, že chci! Operační sály, na ty se těším úplně nejvíce. Tak jdeme na to – pacientku si jako doktoři sami naložíme na lůžko, žádný nižší zdravotnický personál, který by nám pacientku odvezl (jako to je zvykem u nás) tu k tomu vyhrazený není. Míříme na centrální operační sály.

Přímo na sálech je docela příjemně. Hrozně jsem se bála, že to v těch vedrech nedám, jelikož jsem trochu omdlévací typ, ale naštěstí docela frčí klimatizace. Zato filtr sloužící k převlékání opravdu stojí za to, je tu aspoň třicet stupňů a smrad jak v opičárně. A to jsem ještě nebyla v tom mužském! Kdo vymyslel, že se na operační sál bude chodit v holínkách? Ani nechci pomyslet na to, v čem se očekává, že se budu brodit. Pacientku si dovezeme na operační sál, kde si ji přebírají anesteziologové a připravují epidurální anestezii. Gynekologové se jdou umýt, já se dnes budu jen koukat a pozorovat rozdíly. Doktoři se oblékají, já marně hledám nějakou instrumentářku, která by si připravovala nástroje k operaci. Tak prý žádná nebude. Lékaři si zde u operace nástroje podávají sami. A nedejbože, pokud si to dobře nepromyslí a nenachystají si vše dopředu. To se pak může stát, že už není nikdo, kdo by jim v průběhu výkonu instrumentárium doplnil. Jinak proběhl císařský řez docela standardně, v podstatě tak, jak ho děláme i my u nás. Až mě to překvapilo, že jsem nenašla nějaké větší rozdíly. Tak příště už asistuji já!

Budu ráda, pokud mi dáte zpětnou vazbu a případně napíšete, co by vás zajímalo, o čem mám vyprávět příště. Dokud vás to bude bavit, budu psát 😉

První den ve špitále

Po snídani mě vyzvedl řidič z nemocnice. Dobře, asi bydlím daleko a nechtějí abych se ztratila. Vyrážíme prašnou cestou kolem školy, kostela, jedna ulice, druhá a vjíždíme do brány nemocnice. Počkat to už jsme tady? Nemohlo to být více než 500 metrů. Tak doufám, že to bylo jen na úvod, a že mě nechají chodit pěšky.

Nemocnice je komplexem mnoha budov, mezi kterými se prochází venkovními uličkami. Těžko tedy říct, jak velká vlastně je, ale rozhodně větší, než jsem předpokládala. Jsou tu nejrůznější specializace. Nejprve mě čeká setkání s doktorem Gingem, ředitelem nemocnice, který mi celý pobyt zde umožnil a zařídil ubytování.

Po vyřízení formalit se jdu seznámit s gynekologicko-porodnickým oddělením. Vedoucí oddělení je sestra Natalia. Ano, je to jeptiška. A je to doktorka. Prý normálně chodí na operační sály, dokonce i ovládá ultrazvuk. Na to se teda těším, to si neumím vůbec představit. Mluví naprosto šílenou svahilskou angličtinou a poctivě nosí celou dobu roušku, takže ji ze začátku téměř nerozumím. No to bude peklo. Naštěstí ostatní doktoři mluví trochu lépe. Je jich tu nějak hodně, to snad není ani možné. Aha, vy jste všichni rezidenti? Mladí doktoři na kolečku? A kolik je tady teda specialistů (=atestovaný lékař)? Tři. Z toho jeden není gynekolog ale praktický lékař. No tak to je šílené, ale jdeme na to. Mám se prý nejprve seznámit s porodnicí. Rázná porodní bába Asela mě chytne za ruku a hned mě vede dovnitř. Nejprve procházíme místností s vyšetřovacím křeslem, kde se rozhoduje o příjmu rodičky, následuje další místnost asi s šesti lůžky, která jsou od sebe oddělena pouhým závěsem a která slouží pro pacientky na počátku porodu v takzvané latentní fázi. Dříve se tomu u nás říkalo „hekárna“. A další místnost už je vyhrazena pro aktivní fázi porodu. Jedná se o pět porodních postelí, které mezi sebou navzájem sice mají jakousi zídku, ale jinak jsou zboku kryté taky pouze závěsem. A kdyby toho soukromí náhodou bylo moc, tak v těch zídkách jsou ještě okna. Aktuálně jsou v běhu tři porody. Z toho dva se již trochu táhnou a už by bylo vhodné porodit. Díky uskupení porodního sálu všichni pobíhají všude a vlastně nikdo není pořádně nikde. Chvíli mi trvá, než se zorientuji, kdo vlastně vede který porod. Začnu taky pobíhat mezi postelemi, snažím se přiložit ruku k dílu, a nakonec v rozmezí 10 minut máme krásné tři kluky na světě. Dětská sestřička je postupně ošetřuje na pultíku a balí do pestrobarevných přikrývek. Jen si zapamatuj, maminko, které barvy jsou tvoje, protože nevěřím tomu, že tady nedojde k záměně!

Nakonec je ještě potřeba zjistit rozsah poranění a případně je ošetřit. Provádí se to zde přímo na posteli, což teda musím říct pro doktora žádné pohodlí, a hlavně horší viditelnost. Asistuji dvěma mladým doktorům, kteří se snaží hráz nějak poskládat zpět dohromady. Chápu je, ze začátku je to docela fuška, se v tom vyznat. Chvíli je v tom nechávám, protože nevím, jaké mají zkušenosti a nerada bych je urazila, ale nakonec přece jen zasáhnu. Hoši, takhle opravdu ne, to bychom tam nenechali vůbec žádný otvor, to přece nechceme.

Odpoledne se již vracím pěšky do svého luxusního sídla a cestou nasávám atmosféru Ifakary, o které místní říkají, že je to „pure Tanzania“ ❤


Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!

Karibu Muzungu!

Vítej, bělochu! Tak jsem se dostala na místo těsně před tím než vláda zakázala do Tanzanie a dalších zemí úplně vycestovat. Do Tanzanie hlavně z toho důvodu, že se z ní lehce dostanete na Zanzibar, což je teď oblíbená dovolenková destinace. O koroně se tu docela mluví, všichni pijí zázvor s citronovou trávou a věří, že je to před nákazou ochrání. Naštěstí jsme tak malí a nevýznamní, že zde nikdo neví, kdo je „best in COVID“ a všichni se mě na situaci u nás ptají… tak se z toho vždycky nějak snažím vybruslit.

Celý let proběhl hladce. Letadla byla poloprázdná. Po přistání jen pár vysvětlování, co to mám v batohu, že tu tiskárnu vezu jako dar pro školu a že rozhodně nemám v plánu ji tu prodat a vydělat na tom 😀

Hned po východu z letiště na mě udeřilo pěkně dusných 35 °C. Venku už mě čekala moje eskorta, tři řádové sestry. Díky jejich přítomnosti se člověk po celou dobu cítí tak nějak klidně a bezpečně. Výjimkou byly jen chvíle, kdy nejstarší z nich usedla za volant svého auta. To ale naštěstí nikdy netrvalo dlouho a řízení brzy předala najatému řidiči.  První noc jsme ještě přečkaly v Dar es Salamu v sesterské ubytovně. Čekalo mě první velké dilema – buďto budu spát se zapnutým větrákem, který vydával hluk jako malá helikoptéra kroužící těsně nad hlavou, nebo si dopřeji ticho za cenu třicetistupňového vedra. Zkusila jsem druhou variantu. Asi za hodinu jsem se probudila úplně propocená, šla si dát druhou sprchu (respektive umytí se pod kohoutkem v úrovni kolen, klasická sprcha zrovna netekla). Pustila jsem větrák a znovu zkusila usnout. Později v noci přišla pěkná bouřka, takže do rána už se spalo krásně.

Ráno už jsem jen se sestrou Dionisiou nasedla do našeho připraveného vozu na dlouhou cestu do cílového městečka Ifakara. Asi nevadí, že jezdíte jako prase, pokud vezete jeptišku a před jízdou se pořádně pomodlíte, tak se vám zřejmě nemůže nic stát. Nebo jinak si neumím vysvětlit, že jsme to přežili bez úhony. Ostatní auta nás docela tolerovala a dávala nám přednost. Asi to bylo tím nápisem „ambulance“. Po nějakých téměř 10 hodinách jízdy jsme konečně dorazili do cíle. Sestra Dionisia mě předala do rukou nemocničního PR pracovníka Nestory, který mě ubytoval. Zatím dost luxus, ale o tom zase jindy, teď už rychle spát, ráno mi začíná první šichta 😊

Tanzanie vol. 2

Zhruba po dvou letech návrat na místo činu. Ale tentokrát trochu jinak. Nečeká mě malá vesnická ošetřovna, ale opravdová nemocnice.

V loňském roce jsme měli zcela jiné představy o tom, kam vyrazíme. V plánu byla mise na Blízkém východě, kterou nám kupodivu nepřekazilo řádění některé z odnoží Islámského státu, ale koronavirová pandemie. V době kdy to vypadalo opravdu zoufale, že ještě dlouho nevytáhneme paty z domu, se naskytla tato příležitost. Hodně jsem přemýšlela, jestli je vhodná doba někam vyrazit. Nicméně když jsem se spojila s otcem Norbertem (znáte z předchozích povídání o Tanzanii), během několika hodin vše zařídil. Na to prostě nešlo říct ne!

V práci nás je aktuálně dostatek, máme omezenou operativu, tak snad nemusím mít výčitky svědomí, že si vyberu dovolenou, která mi zbyla ještě z loňského roku. A hlavně v boji proti koronaviru se se svou specializací taky moc neuplatním… sotva bych pacienta možná zaintubovala (počet mých pokusů by se dal spočítat na prstech jedné ruky), ale určitě byste nechtěli, abych se starala o někoho na umělé plicní ventilaci či dokonce mimotělním oběhu. A tak vyrážím dělat to, co umím a získat nějaké zkušenosti! Po celou dobu příprav nepadlo jediné slovo o COVID-19, takže jsem docela zvědavá, jestli pocítím nějaké změny na místě, ale dle dostupných informací to Tanzanci moc neprožívají.

Tanzanie COVID-19 free?

Prezident Tanzanie John Magufuli proslul svým kontroverzním postojem k testování na COVID-19 již v první vlně pandemie na jaře 2020. Vyjádřil se, že testy jsou nepřesné, údajně pozitivní výsledek byl vyhodnocen i u vzorku odebraného z kozy nebo papáji. Celosvětová doporučení k prevenci šíření viru bagatelizoval a od dubna 2020 země neuvádí oficiální data ohledně vývoje epidemie v zemi. V souladu s tímto postojem není vstup do Tanzanie omezen, po příjezdu není vyžadována karanténa a dokonce se nepožaduje ani negativní test na koronavirus.

Kromě negativního PCR testu jsem vybavena i potvrzením o očkování, ale aktuálně již čekám na přestup na letišti v Addis Abeba a zatím po mně nikdo nic vidět nechtěl.

Dokonce si po dlouhé době dávám na veřejnosti snídani jako člověk ❤

Držte palce ať vše i nadále probíhá hladce a pokud by vás to zajímalo, sledujte mou cestu.


Sleduj můj blog! Nové příspěvky rovnou do tvého emailu!