Tak už mám taky svůj píchaneček

Co si budeme povídat, loňský rok stál (slušně řečeno) za starou bačkoru. Pandemie koronaviru změnila plány nám všem. Některým hodně zasáhla do osobního života, jiní přišli o práci či živnost. Všichni jsme již unavení ze zmatku, který vytváří vláda kolem neustále se měnících nařízení, mnohdy nesmyslných zákazů, příkazů a omezení. Dlouho očekávané světlo na konci tunelu ve formě očkování je konečně tady. Z medicínského hlediska je to geniální záležitost, něco co má opravdu velký význam a mohlo by nás to vrátit nebo alespoň přiblížit k životu, na který jsme byli zvyklí. Nicméně mezitím jsme se dostali do situace, že značná část občanů nemá o vakcinaci zájem či ji vyloženě odmítá. Ať už je to ze strachu kvůli poměrně rychlému vývoji a schválení očkovací látky, rezignace na již všechna doporučení ze strany vlády nebo kvůli někdy až groteskním konspiračním teoriím.

Nemám v úmyslu přesvědčovat odmítače očkování o tom, že jedině můj názor je ten správný, to by nic dobrého nepřineslo. I mně samotné spojení slov „očkovací kampaň“ staví chlupy po celém těle do pozoru a je mi trochu smutno, že je něco takového vůbec potřeba. Ale možná těm nerozhodnutým mezi mými přáteli pomohou mé důvody, proč jsem se nechala očkovat já.

1. Očkování jako jeden z největších objevů medicíny


Očkování obecně považuji za velmi důležitý a efektivní způsob prevence infekčních onemocnění. V České republice letos oslaví 200letou tradici. [1] Díky vakcinaci některé onemocnění známe i jako lékaři již jen z učebnic – například takový záškrt, který byl před zavedením vakcinace ve 40. letech minulého století nejčastější příčinou úmrtí dětí u nás (cca 800/rok). [2] Já osobně očkování fandím a kromě základních povinných vakcín (a aktuální novince proti COVID-19) jsem navíc očkována proti hepatitidám A a B, černému kašli, klíšťové encefalitidě, žluté zimnici, břišnímu tyfu, meningokokovým infekcím, lidským papilomavirům.

2. Chráním sebe, chráním své okolí


Jako čerstvá třicátnice bez známých přidružených onemocnění, které zhoršují průběh koronavirové infekce, bych vlastně mohla být úplně v klidu a nic neřešit. Pokud se nakazím, velmi pravděpodobně budu mít jen mírné nebo žádné příznaky. A to je právě ono, nechci žít s pocitem, že nevědomky ohrožuji své pacientky (často onkologicky nemocné se sníženou imunitou vzhledem k léčbě chemoterapií) a nebo svou rodinu. Aby fungovala kolektivní imunita a chránili jsme takto i jedince, kteří mají reálné kontraindikace očkování, je potřeba dosáhnout určité proočkovanosti populace. (Aktuálně se nejvíce cituje odhad ministra zdravotnictví 65-75 %, nicméně kromě samotné účinnosti vakcíny to závisí též na reálné exponovanosti obyvatelstva viru, dodržování dalších epidemiologických opatřeních, rychlosti s jakou budeme schopni populaci očkovat atd. [3]).

3. Geniální mRNA vakcína


Někteří mají obavy z nového typu očkování. Při podrobnějším zkoumání však zjistíme, že vlastně vůbec nejde o žádnou novinku! Kromě vlastního očkování proti infekčním chorobám se mechanismus účinku testuje i v rámci protinádorové léčby. [4,5] Vědci tedy jen využili něco, co je již řadu let známé a dali tomu nový kabátek. Výhodou tohoto typu očkování je, že není nutné do těla aplikovat žádnou část viru jako je tomu u jiných vakcín. Například u hepatitidy B se používá část virového obalu, u triády spalničky, příušnice, zarděnky živý oslabený virus a u klíšťové encefalitidy celý inaktivovaný virus. Nový typ vakcíny využívá pouze tzv. mRNA (messenger RNA), což je tělu vlastní molekula, které pouze nese informace o struktuře virového proteinu. Díky tomuto návodu si naše buňky vytvoří tento virový protein a imunitní systém začne reagovat tvorbou protilátek. V případě opravdového útoku koronaviru je náš imunitní systém již připraven okamžitě zaútočit. Docela pěkně a jednoduše vysvětluje mechanismus účinku v pořadu Věda 24 České televize Daniel Stach. [6]

4. Bezpečnost a účinnost


Neproběhl vývoj a schválení vakcíny nějak moc rychle? Odpověď je jednoduchá – neproběhl. Jak jsem psala výše, základní mechanismus mRNA vakcíny již byl známý, bylo potřeba identifikovat vhodný prvek charakteristický pro koronavirus, který by se mohl využít.
Vzhledem k rozsahu pandemie dostaly veškeré náležitosti týkající se vývoje vakcíny přednost. Některé fáze výzkumu se mohly překrývat (za normálních okolností na sebe navazují), úřady prioritizovaly schválení léčiva po administrativní stránce a v neposlední řadě se vakcína začala vyrábět ještě před samotným schválením (což je samozřejmě pro farmaceutickou firmu risk a za normálních okolností se to neděje). Ke schválení očkovací látky však farmaceutické firmy musí splnit stejné požadavky na bezpečnost a účinnost jako kterékoliv jiné léčivé přípravky. [7] V medicíně není nikdy nic 100%, ale 95% účinnost po aplikaci 2. dávky očkování je přinejmenším vynikající výsledek. [8]
Závěrečného klinického hodnocení vakcíny od firmy Pfizer se zúčastnilo cca 38 tisíc lidí (rozděleni náhodně do skupiny s podáním očkovací látky nebo placeba), během 2 měsíčního hodnocení po podání 2. dávky vakcíny zemřelo 6 lidí (2 ze skupiny s očkovací látkou, 4 ze skupiny s placebem!), žádné úmrtí nebylo shledáno jako související s aplikací léčiva/placeba (infarkt myokardu, mozková mrtvice s krvácením, srdeční zástava…). [9]

5. Minimální nežádoucí účinky


Jako každé jiné léčivo má i tato vakcína své nežádoucí účinky. Zkuste si někdy otevřít příbalový leták běžně dostupných léků a sami se nestačíte divit.
Naštěstí jsou jen velmi mírné, brzy vymizí a v podstatě se jedná o známé symptomy vznikající v souvislosti s reakcí imunitního systému na přítomnost cizího proteinu (bolest hlavy, bolest svalů/kloubů, zvýšená teplota, únava). Další nepříjemností pak může být bolest a zarudnutí v místě vpichu. [8,9] To je společné pro většinu očkování, máte několik dní pocit, že vám někdo do ramene dal pořádně pěstí, ale dá se to přežít 😉
Jako u každé pro tělo nové látky je i zde riziko alergické reakce. Během klinického testovaní nedošlo k žádné závažné alergické reakci či anafylaktickému šoku [9], nicméně vzhledem k velkému množství lidí, které se chystá očkování podstoupit jistě k nějakému dojde. Takovou reakci můžete mít i na potraviny nebo třeba barvu na vlasy. Proto po očkování vyčkejte dle pokynů lékaře minimálně půl hodiny ve zdravotnickém zařízení (jako po aplikaci jakékoliv jiné vakcíny), aby v tomto případě mohli adekvátně zasáhnout.

Je přirozené mít z něčeho strach, protože je to nové, ale nevěřte iracionálním nápadům a hoaxům o čipování či přidávání lidských potratů do vakcín. Ověřujte si zdroje dat a plně informovaní se pak rozhodněte, jestli očkování podstoupíte či nikoliv.

Zdroje:

  1. https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2769980-v-ceskych-zemich-se-ockuje-od-roku-1821-prvni-vakcina-byla-proti-pravym-nestovicim
  2. https://www.prolekare.cz/casopisy/casopis-lekaru-ceskych/2015-4/mala-historie-infekcnich-nemoci-od-padesatych-let-minuleho-stoleti-a-vyznam-ockovani-55691
  3. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC7361120/
  4. https://www.tandfonline.com/doi/full/10.4161/rna.22269
  5. https://www.nature.com/articles/nrd.2017.243?fbclid=IwAR2EoLPU28r-HMdzHC5spt_iMkhIvakdaoZNTYPwcjA7_Hwn6HJ5qIOLXKM#Sec10
  6. https://ct24.ceskatelevize.cz/3244076-co-se-deje-v-nasem-tele-po-ockovani-proti-koronaviru-daniel-stach-proces-priblizil-na-grafu?fbclid=IwAR0ZowHHTtKnt5mg3-D7RviwPtKDQ1xq2pXfe94YpssxWY7Q1DMy7jeOBgI&fbclid=IwAR3DtFnN5Yko7m7t6PqErFNWEjhO7xOJ5nhfWHGNEOWEP51x6WLILq9zYWQ
  7. https://www.sukl.cz/vakciny-proti-covid-19?fbclid=IwAR2ay2jJhAyZ30RcBukIB5gFny_Ge5zeeRESRmL6eMRTZ6bF1o4XteKwrhU
  8. https://www.comirnatyeducation.cz/nezadouci-ucinky-a-ucinnost
  9. https://www.fda.gov/media/144246/download?fbclid=IwAR2d0fSyLGb4MGKBbZYXZRVObZ1WP_A8FhTEdB_mtZ1cUhIFKq9UtjBEFeA

Měsíc od vyhlášení nouzového stavu

Máme za sebou právě měsíc od okamžiku, kdy vláda vyhlásila v ČR nouzový stav k zamezení většímu šíření koronaviru a onemocnění COVID-19 v rámci celosvětové pandemie. Co se za ten měsíc událo očima gynekologa?

Od března jsem v rámci naší kliniky byla přeřazena na útvar asistované reprodukce. Neměla jsem z toho radost, tohle odvětví gynekologie je mi odjakživa tak nějak proti srsti. Nicméně vyhnout se této povinnosti takovýmhle způsobem jsem si rozhodně nepřála… Každopádně nepochopím, že doteď stále volají pacientky, které se dožadují zahájení cyklu umělého oplodnění. Právě v této chvíli si někdo uvědomí, že už mu tikají biologické hodiny a že zrovna teď je ten pravý čas to začít řešit?

Hackerský útok aneb pátek třináctého

V době, kdy se naše nemocnice připravovala na nově vzniklou bezprecedentní epidemiologickou situaci, ani ne za 24 hodin po vyhlášení nouzového stavu, byl proveden hackerský útok na nemocniční síť. Nefungovaly počítače, internet. Byla zrušena, případně odložena veškerá neakutní operativa. Něco však oddálit nelze, děti se rodí pořád a tak porodní sály jedou samozřejmě dál 🙂

Roušky, roušky, všude samé roušky

Začalo se mluvit o rouškách. Zatím to nebyla na veřejnosti žádná povinnost. V práci už jsme měli pokyny při kontaktu s pacientem mít vždy ústenku. Když jsem se s rouškou vracela ze služby a nechala si ji v MHD nasazenou, dívali se na mě ostatní divně. Hned druhý den bylo doporučeno roušky na veřejnosti nosit a brněnský dopravní podnik po vzoru Prahy nařídil ochrannou pomůcku úst a nosu všem cestujícím… divně pak vypadal ten, kdo náhodou roušku neměl 😉

Zároveň s nařízením se však objevil i problém, kde ty roušky najednou sehnat. To se naštěstí ukázalo nebýt pro zlaté české ručičky žádný zádrhel – snad úplně každý, kdo má doma šicí stroj se vrhl do práce. Stejně tak i doktorky! Začalo to vypadat jako soutěž, kdo má lepší střih, hezčí barvu 🙂 Za nedlouho nám začali do nemocnice roušky ve větším množství nosit dobrovolníci a my s radostí zase odložily šicí stroje a vrátily se k medicíně. Děkujeme ❤

Zavedení triáže pacientů

Česká republika má (oproti některým jiným zemím) poměrně malý počet nakažených osob vyžadujících akutní péči. Nicméně problém může nastat též pokud dojde k vyřazení většího množství zdravotnického personálu ať už z důvodu samotného onemocnění nebo z důvodu karanténních opatření po rizikovém kontaktu. Jak tomu zabránit? Máme se ke každému pacientovi chovat jako k potencionálně nakaženému? To samozřejmě nelze! Tolik ochranných pomůcek nemáme. Před vstupem do nemocnice proto vznikly speciální stanoviště tzv. triáž. Ty slouží k podchycení rizikových pacientů, ke kterým pak personál přistupuje plně vybaven. Toto je pro nás hrozně důležitá ochrana, můžeme tak nadále pracovat (běžně máme k dispozici jen obyčejnou ústenku – ochranné pláště, štíty a respirátory jsou vymezeny až pro kontakt se suspektním pacientem). Pro zasmání se můžete níže podívat, jak vypadají naše oficiální ochranné „štíty“. Naštěstí český kutil taktéž nezahálel a i k nám se dostaly ochranné štíty z jedné z mnoha 3D tiskáren, které je zdarma nebo za minimální cenu distribuují do zdravotnických zařízení.

Dobrovolnické aktivity

Neuvěřitelná vlna solidarity a sounáležitosti se přehnala přes Českou republiku ❤ Osobně mě nejvíce potěšilo (jakožto lékařku a absolventku Lékařské fakulty Masarykovy univerzity), kolik mediků se dobrovolně zapojilo do triáže a samozřejmě i dalších studentů do různých dobrovolnických aktivit (https://munipomaha.cz/) a to v době, kdy jim sice byla zrušena kontaktní výuka, nicméně státní závěrečné zkoušky probíhají dále. Ale zcela jistě být ještě na škole tak stojím též v první řadě – trochu mě to připomíná naše výjezdy do uprchlických táborů, kdy jsem po cestě ještě ladila otázky na státnici z chirurgie. Už tehdy nás ale naše alma mater podporovala!

Podpoř ostatní!

Jako jedna z profesí, která si úplně nemůže vzít home office, ale pro výkon povolání opravdu musí fyzicky přijít do práce (a dokonce dostala od vlády zakázáno brát si dovolenou!), nemám strach o své finanční zabezpečení. Nicméně řada lidí zůstává v nejistotě ohledně budoucnosti svého podnikání nebo dostala výpověď z práce pro nepotřebnost. Na nás je teď, abychom podpořili své oblíbené obchůdky a podniky, pokud nabízí nějakou omezenou nabídku svých služeb. Abychom to vůbec měli kam jít po skončení omezení oslavit. Místo lahváče ze supermarketu (kterým se aktuálními opatřeními zvedly tržby) si zajděte pro čepované pivko do oblíbené hospůdky 😉 https://malynakupvelkapomoc.cz/

Loučení

Blíží se konec naší malé mise a je potřeba se na závěr zamyslet nad tím, co se povedlo a poděkovat všem, kteří tento projekt umožnili.

Kromě zdravotnické pomoci, která byla letos tak trochu navíc, se členové spolku Ifakara věnovali obvyklé pomoci místním v rozvoji vesnice. Kromě tradiční opravy a údržby před lety přivezených traktorů se zprovoznila nádrž na pitnou vodu, opravilo se čerpadlo.

Naše výprava – shora a zleva:
otec Jan, Petr, Štěpán, Zdeněk,
otec Dotto, Lucie, Václav, Já, otec Norbert

Lucie je studentkou žurnalistiky, píše do týdeníku Respekt, kde také loni o spolku Ifakara a našem výjezdu vyšel článek. Nějak se stalo, že byly vybrány k publikování mé fotografie. Dokonce jsem za ně dostala i nějaký honorář, peníze byly poslány zase dál na dobročinné účely 🙂

Poděkování patří všem, kteří nás jakkoliv podporovali. Ať již finančně, materiálně nebo povzbuzujícími slovy. Dále pak Vojtěchovi K., který nám zprostředkoval uskutečnění celé výpravy za podpory spolku Ifakara, byť se nakonec sám ten rok nezúčastnil.

Zaujalo tě moje vyprávění a rád(a) bys také vyrazil(a)do Mpangy? Navštiv stránky spolku http://www.ifakara.cz/, kontaktuj Vojtěcha nebo klidně mě. Nic není nemožné a uplatnění se vždycky najde, pokud umíš přiložit ruku k dílu. Pokud jsi zubař nebo jiný lékař budou tě vesničané na rukou nosit. Pokud jsi pedagog, máš možnost vyzkoušet si výuku na střední škole v Mpanze – zkušenost jistě k nezaplacení. A pokud máš rád dobrodružství spíše z pohodlí svého domova, vždy můžeš přispět alespoň malou částkou na transparentní účet spolku https://ib.fio.cz/ib/transparent?a=2201297452.

Tanzanie byla opravdu skvělou volbou pro první dobročinnou misi a vřele doporučuji tuto zemi ke seznámení se s černým kontinentem. Jen pozor, Afrika vás jednoduše chytne za srdce a budete mít chuť se tam neustále vracet ❤

Postavme školu v Africe!

Na první pohled trochu otřepaná fráze, ale když je to konkrétní projekt v konkrétní vesnici, pro konkrétní lidi, se kterými jste se seznámili, tak to dostává mnohem hlubší rozměr.

V Tanzanii rodiče za vzdělání svých potomků platí již od základní školy. Není divu, že někteří tak na další studia nedosáhnou. Výuka na střední škole pak probíhá v angličtině, takže kdo ji absolvuje, měl by jazyk ovládat. V blízkosti Mpangy je jedna státní střední škola, která je ovšem kapacitně zcela nedostačující. Proto pod vedením otce Norberta a otce Dotta probíhá stavba školy nové. Na financování se velkou mírou podílí spolek Ifakara – tedy téměř výhradně drobní čeští dárci. Výjimkou byl v loňském roce štědrý dar Kateřiny a Petra J. z Brna, kteří přispěli částkou končící pěti nulami! Původní záměr byl peníze využít hlavně pro rozvoj zdravotního centra, ale bylo jich více, než jsme mohli spotřebovat a tak se použily i na dostavbu školy.

Škola by měla být i praktického zaměření, bude v ní mimo jiné například chemická laboratoř, počítačová učebna a pro děvčata též výuka šití na šicích strojích. Vše opět dovezeno z České republiky.

Střední školy fungují na principu internátu – žáci bydlí v ubytovnách a domů se vracejí jen na prázdniny. V Mpanze už se improvizovaně vyučuje ve dvou třídách, pokud se zrovna pilně nestuduje, všichni pomáhají se stavbou nových budov.

Dívčí třída provádí terénní úpravy před zahájením stavby nové budovy

A když se zrovna neučí ani nepracuje, nejoblíbenější zábavou jsou pro holky tance a zpěv před kostelem. Nečekejte žádné rádio či hudbu z reproduktorů… Obyčejný buben udává rytmus a všichni zpívají a tančí. Je to nádhera! Kluci pak obvykle hrají fotbal, avšak i ti musí improvizovat – místo míče jim slouží igelitové sáčky svázané dohromady jakousi síťkou.

Letos už stavba školy neuvěřitelně pokročila – novinky můžete sledovat na facebookové stránce školy: https://www.facebook.com/St-Ida-Mpanga-Secondary-school-484866348579518/

Čistím, čistíš, čistíme

Říkali jste si někdy, že pro učitele to musí být těžké, když mají ve třídě třeba 30 žáků? Udržet si respekt, zachovat ve třídě pořádek… a co když jich takhle mají třeba 100!

Večeříme pravidelně společně s otcem Norbertem, otcem Dottem a řádovými sestrami. Většinou u nás na faře, v neděli pak dostáváme pozvání na slavnostní večeři do sesterské ubytovny. Těšíme se, mohlo by to znamenat trochu změnu od klasického menu (rýže, ryba s tunou kostí, zelené uvařené cosi, čemu říkáme „šťagel“). A nemýlíme se. Dokonce dostáváme i pěkný kus masa a opravdické brambory (ty tady vůbec nejsou běžné jako u nás)!

Po večeři při sklence oblíbeného místního červeného vína se slova ujímá sestra Hortenzie. Je to neuvěřitelně energická žena, neustále se směje. Nejen usmívá, doopravdy a upřímně se nahlas směje 😀 Sděluje nám, že učí v místní základní škole a byla by ráda, kdyby Štěpán přišel a dal žákům přednášku o čištění zubů. Tohle je sice činnost, kterou nemá vůbec v oblibě, takže ho musím trochu přemlouvat a slíbit, že budu dělat model, ale nakonec si dá říct.

Místní základní škola praská ve švech, uživilo by se zde hned několik tříd navíc. V každé z nich je 50 až 100 dětí. Všechny dostaly za úkol donést si zubní kartáček a tak můžeme rovnou i prakticky nacvičovat.

Nakonec musel i Štěpán uznat že to byla legrace a fajn zážitek. Snad si ti raubíři něco z toho do života odnesou a neskončí jako většina domorodců s pusou zkažených zubů.

V hlavní roli Beiny a kleště

Mysleli jste si, že černoši mají pěkné bílé zuby? Omyl! Obvykle je to optický klam…

Většina pacientů, která během našeho pobytu navštívila dispenzář v Mpanze přišla právě kvůli Štěpánovi. Zubní péče je v Tanzanii pouze ve velkých městech, pro běžné vesničany finančně nedostupná. Z okolních vesnic tak jezdily celé rodiny.

O nějaké prevenci toho místní taky moc neví. Zuby si většinou sice čistí, obvykle však pouze jednou denně – ať už z důvodu, aby ušetřili za zubní pastu, jiní spíše z lenosti či nevědomosti. Když už se někdo odvážil až ke Štěpánovi do křesla, obvykle byl bolavý zub již v takovém stavu, že i u nás by se extrahoval bez snahy o jeho záchranu. Jen málokdy se stalo, že se jednalo o malý kaz a pacientovi bylo doporučeno, aby vyhledal konzervativní ošetření, že to ještě má smysl a byla by škoda zub vytrhnout. To bohužel ve své improvizované ordinaci Štěpán nabídnout nemohl.

Vzhledem k počtu zájemců se Štěpán od rána do odpoledne vůbec nezastavil, na jeho ošetření se stály doslova fronty. Vytažení některých zubů bylo fyzicky velmi náročné a v kombinaci s tropickým vedrem opravdu vysilující. Někdy jsme proto museli již další pacienty odmítnout a poprosit je, aby přišli jiný den. A tak se během relativně krátké doby podařilo místní populaci poměrně efektivně odzubit 🙂 Celkově padlo něco kolem stovky zubů. Rekord byl u jednoho pacienta sedm kusů.

Štěpán dovezl na místo celé základní zubní instrumentárium. Sehnali jsme i horkovzdušný sterilizátor, ale ten stejně jako ultrazvuk bohužel dorazí se zpožděním, a tak improvizujeme – dekontaminujeme a desinfikujeme pomocí chemie. V roce 2020 přijíždí s tradiční výpravou do Mpangy nový zubař a ten již sterilizátor hojně využívá. Dokonce se podařilo k ošetření zubů sehnat i jednoduchou vrtačku!

Konečně léčíme

Co když tu malárii nepoznám? Nevadí, pacienti ji poznají sami…

Dny jsou tady poměrně stejné. V 6:00 začíná v kostele ranní modlitba. Aktivně se neúčastníme, ale přeslechnout ji nelze. V 7:00 na nás pak již čeká snídaně, po které se Štěpánem vyrážíme do dispenzáře (malé zdravotnické zařízení). První den se seznamujeme s místním lékařem, sestřičkami a laborantem.

V čekárně je již solidní řada lidí. Převážně maminky s dětmi přišly na pravidelnou kontrolu růstu a stavu výživy svých ratolestí. Štěpán si zařizuje svou ordinaci. Já pracuji společně s doktorem Laurienem. Tedy alespoň první týden… Učím ho gynekologické vyšetření, základy diferenciální diagnostiky bolestí břicha a náhlé příhody břišní v gynekologii. On mě seznamuje s nejčastějšími chorobami, které místní obyvatele trápí a také s omezenými možnostmi léčby.

O příchodu muzungu doktorů se zprávy šíří rychle. Za nedlouho máme pacienty ze všech okolních vesnic. Někteří mají akutní problémy, jiní přišli ukázat své chronické záležitosti a čekají od nás zázraky. A byli dokonce i tací, kteří se oblékli do nedělních šatů a přišli jen tak, nechat se vyšetřit muzungu doktorem, brali to jako poctu.

Vedle základního klinického vyšetření máme k dispozici sérii rychlých diagnostických testů. Kromě biochemické analýzy moči můžeme také z kapky krve diagnostikovat malárii, břišní tyfus, HIV… Super! Jen kdyby to fungovalo spolehlivě. Ale lepší něco než nic. Bála jsem se jak budu rozpoznávat tropické nemoci, ale ukázalo se, že pacienti se už dle svých zkušeností diagnostikují sami. Na otázku „Co vás trápí?“ neodpoví výčtem symptomů, ale prostým konstatováním „Asi mám malárii…“

Snažím se Lauriena krotit v předepisování antibiotik, ne každá bolest břicha je nutně zánětlivého původu. Jenže když nemá možnost další diagnostiky kromě palpačního vyšetření a poslechu střevní peristaltiky, často se k tomu uchyluje jako k terapii volby a až když to nezabere, tak je pacientovi doporučeno navštívit nemocnici. Světe div se antibiotické rezistenci v rozvojových zemích. Škoda, že s námi nedorazil i ultrazvuk, který jsme díky štědrým finančním darům přátel a známých pořídili. Na místo doputuje až za měsíc po našem odjezdu. Nicméně v druhé půlce naší návštěvy Laurien odjíždí do nemocnice v Ifakaře na týdenní ultrazvukový kurz. Paráda! Nebude tam ten přístroj pak snad pouze stát v koutě, ale bude ho moci používat… Aspoň doufám. No uvidíme. Na druhou stranu pro mě to znamená, že týden ordinuji sama!

(Ne)tradiční přivítání

Konečně jsme dorazili po několika dnech cesty do cíle naší mise. Vesnice Mpanga má asi 3 000 obyvatel, od většího města je vzdálená několik hodin jízdy autem či na motorce. A jelikož je právě neděle, koná se mše na naši počest!

Vesničané jsou oblečení ve svátečním oblečení, hlavně u žen hraje všemi barvami, většinou od místních švadlen. Každý se s námi chce přivítat a už se těší, až se s námi následující den potká v ordinaci. Začínáme mít trochu obavy z množství potencionálních pacientů. Mše trvá asi dvě hodiny, což je pro nás neznalé víry a nezvyklé chodit do kostela poměrně náročné, nicméně občasná kulturní vložka v podobě tradičních zpěvů nás vždy probere a tak celkový zážitek stojí za to.

Místní kostel byl postaven ve 30. letech misionáři, o něco později pak přibyla i budova fary, kde jsme byli ubytovaní. Starali se o nás luxusně, na místní poměry jsme si žili opravdu jako králové. Třikrát denně teplá strava (byť trochu jednotvárná), tekoucí (častěji jen kapající) voda, elektřina (vypadávající jen zřídka), postel (na kterou se Štěpán nevlezl, ani když si lehl do úhlopříčky) opatřená moskytiérou… co víc si přát!

Jakmile jsme však seběhli o pár metrů níže do vesnice, zjistili jsme, že realita vesnického života je úplně někde jinde! Jednoduché příbytky o jedné až dvou místnostech, z materiálů různé kvality dle finančních možností rodiny. Kuchyň je vždy venku. Jen ti movitější si mohou dovolit postel třeba i s moskytiérou.

Pokud dostanete pozvání na „návštěvu“, sedí se vždy venku. Pohoštění sestává z toho co se právě urodilo na poli. Třeba okurka… dochucená trochou soli.

Život v sirotčinci

Tanzanie patří do desítky zemí s nejvyšší mateřskou úmrtností na světě. Není divu, že pak spoustu dětí vyrůstá alespoň dočasně v sirotčinci. A to jsou ty, které mají štěstí!

Přijíždíme do sirotčince v městečku Mbingu, které vedou řádové sestry. Auto nestačí ještě ani zastavit a už je kolem nás kupa dětí, které veselé pokřikují „muzungu, muzungu“. Pod vedením sestry Annatolii jich zde žije asi 65. Nejmladší má 3 měsíce, nejstarší děvčata pak kolem 11 let, ale ty jsou spíše výjimkou – primárně je zařízení určeno pro děti předškolního věku. Sestra Annatolia je velice svérázná jeptiška, je to žena na svém místě, má velký respekt, vše umí zařídit a mimo jiné ráda pije pivo značky Safari. Společně s otcem Janem z brněnských Řečkovic a otcem Norbertem (se kterým se později potkáme v cíli naší mise) studovala v Itálii, kde se všichni seznámili.

Sirotčinec se snaží být co nejvíce soběstačný, chovají nejrůznější hospodářská zvířata, se kterými děti žijí tak trochu v symbióze – jakmile skončí odpolední svačinka na zemi v trávě, nastupuje drůbež, aby uklidila zbytky. Pěstují si sami řadu plodin, k obdělávání půdy jim pomáhá traktor Zetor, který sem dopravili před lety členové spolku Ifakara.

Po dosažení věku 6-7 let by se děti měly vrátit do péče svých pozůstalých příbuzných a začít chodit do školy. Ne vždy je to ovšem možné a tak je v sirotčinci i pár starších dětí. Například Diana a Deotille, dvojčata, jejichž čtrnáctiletá matka zemřela při porodu. Jsou již ve věku, kdy by se mohly vrátit ke svému otci a jeho nové manželce, ale protože pochází z kmene Masajů, žily by uprostřed buše a nikdy by nechodily do školy. Samy se rozhodly zůstat u sestry Annatolii a studovat. Pomáhají s péčí o nejmenší sirotky. Ve škole patří mezi premiantky.

Budoucí kadeřnice?

V sirotčinci zanecháváme Peťu K. napospas dětem a vyrážíme dál do cíle naší mise. Setkáme se za necelé tři týdny!

V zajetí…

Africká nemoc… aneb jak to všechno začalo

Víte, co je to africká nemoc? Je vysoce nakažlivá a často doživotní… a před rokem jsem ji také podlehla 🙂

Navštívit Afriku v rámci humanitárního projektu bylo mým snem již od prvního ročníku medicíny, kdy jsem v kině se svými spolužáky shlédla film o Lékařích bez hranic (https://www.lekari-bez-hranic.cz/). Od té doby sleduji jejich aktivity i projekty jiných neziskových organizací. Dokonce i svou specializaci jsem volila s ohledem na to, abych v budoucnu v tomhle ohledu mohla být užitečná.

V loňském roce jsme se s manželem na tři týdny vypravili do Tanzanie společně se členy maličkého spolku při farnosti v Brně – Řečkovicích (http://www.ifakara.cz). Po návštěvě některé z afrických zemí buď tuto oblast nenávidíte anebo je to láska na celý život. Afrika vás prostě dostane…

Tanzanie je velmi přátelská země, vše zde hraje barvami. Když se vypravíte mimo hlavní město, jste jako muzungu (běloch) ihned středem pozornosti. Dospělí se s vámi chtějí pozdravit, starší si potřást rukou. Děti z vás mají buď legraci a nebo ti menší se vás bojí. Nejen v Tanzanii ale i jinde v Africe je čas velmi relativní pojem. Na všechno je ho spoustu, na dochvilnost se tu nehraje. A tak když někde čekáte třeba 12 hodin na zpožděný vlak, místním to divné nepřipadá… Prostě african time!