Strasti ultrazvuku

Do práce pěšky, na kole, případně na motorce. To jsou zde nejčastější dopravní prostředky. Dnes jsem měla malé zpestření. Borec sice uměl anglicky maximálně „Hello, how are you?“ a „hospital“, ale trval na tom, že mě sveze. Tak proč ne. Po hrbolaté cestě jsme jeli téměř krokem a moc času jsem tedy neušetřila, ale kdyžPokračovat ve čtení „Strasti ultrazvuku“

Velká vizita a operační sály

Dnes je velká vizita! Řekla bych, že to tady bude asi znamenat událost. Zařadím se do hloučku mladých doktorů, čekajících před budovou na nadřízené. Asi po půl hodině jsou konečně tady a můžeme začít. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsme čekali předpokládám, že vše je nachystané a bude to rychlovka… Jasně že ne, tohle je Afrika!Pokračovat ve čtení „Velká vizita a operační sály“

První den ve špitále

Po snídani mě vyzvedl řidič z nemocnice. Dobře, asi bydlím daleko a nechtějí abych se ztratila. Vyrážíme prašnou cestou kolem školy, kostela, jedna ulice, druhá a vjíždíme do brány nemocnice. Počkat to už jsme tady? Nemohlo to být více než 500 metrů. Tak doufám, že to bylo jen na úvod, a že mě nechají chodit pěšky.Pokračovat ve čtení „První den ve špitále“

Karibu Muzungu!

Vítej, bělochu! Tak jsem se dostala na místo těsně před tím než vláda zakázala do Tanzanie a dalších zemí úplně vycestovat. Do Tanzanie hlavně z toho důvodu, že se z ní lehce dostanete na Zanzibar, což je teď oblíbená dovolenková destinace. O koroně se tu docela mluví, všichni pijí zázvor s citronovou trávou a věří,Pokračovat ve čtení „Karibu Muzungu!“

Tanzanie vol. 2

Zhruba po dvou letech návrat na místo činu. Ale tentokrát trochu jinak. Nečeká mě malá vesnická ošetřovna, ale opravdová nemocnice. V loňském roce jsme měli zcela jiné představy o tom, kam vyrazíme. V plánu byla mise na Blízkém východě, kterou nám kupodivu nepřekazilo řádění některé z odnoží Islámského státu, ale koronavirová pandemie. V době kdyPokračovat ve čtení „Tanzanie vol. 2“

Tak už mám taky svůj píchaneček

Co si budeme povídat, loňský rok stál (slušně řečeno) za starou bačkoru. Pandemie koronaviru změnila plány nám všem. Některým hodně zasáhla do osobního života, jiní přišli o práci či živnost. Všichni jsme již unavení ze zmatku, který vytváří vláda kolem neustále se měnících nařízení, mnohdy nesmyslných zákazů, příkazů a omezení. Dlouho očekávané světlo na konciPokračovat ve čtení „Tak už mám taky svůj píchaneček“

Měsíc od vyhlášení nouzového stavu

Máme za sebou právě měsíc od okamžiku, kdy vláda vyhlásila v ČR nouzový stav k zamezení většímu šíření koronaviru a onemocnění COVID-19 v rámci celosvětové pandemie. Co se za ten měsíc událo očima gynekologa? Od března jsem v rámci naší kliniky byla přeřazena na útvar asistované reprodukce. Neměla jsem z toho radost, tohle odvětví gynekologiePokračovat ve čtení „Měsíc od vyhlášení nouzového stavu“

Konečně léčíme

Co když tu malárii nepoznám? Nevadí, pacienti ji poznají sami… Dny jsou tady poměrně stejné. V 6:00 začíná v kostele ranní modlitba. Aktivně se neúčastníme, ale přeslechnout ji nelze. V 7:00 na nás pak již čeká snídaně, po které se Štěpánem vyrážíme do dispenzáře (malé zdravotnické zařízení). První den se seznamujeme s místním lékařem, sestřičkamiPokračovat ve čtení „Konečně léčíme“